Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Tak a je to tady. Kdybych dodržela plán, objevila b se tady tahle kapitolka příští neděli, ale nechala jsem se ukecat. No, tahle kapitolka je jak už název napovídá hodně kecací a nic moc se tu neděje, ale je tu hodně informací. Jinak, reakce řádu na určité informace....nikdy se vám nestalo, že když zažijete šok, dojdou vám další věci až o něco později?? No, snad se bude líbit.

  „Před spoustou let přišel jeden moták na to, že dokáže svou magii rozvinout. Sice jenom v jednom oboru, ale i tak to byl úspěch. Založil první školu pro motáky, první svého druhu. Po čase zjistil, že krom motáků mají magii i vlkodlaci a přijal je za své studenty. Po té, co je přijal za nimi přišli i démoni a elfové. S jejich výukou mu pomáhali jeho přátelé a ty pak nahradili studenti.

            Začalo vznikat stále více škol s tímto zaměřením a pak jedna žena s nadáním na rituály přišla s nápadem, uchovat část duše po smrti zde. Duše těch, jenž souhlasili, byli po smrti uchovány v kamenech. Na začátku každého školního roku pak nováčci prošli rituálem, který zaručil, že budou o tom, co se neškole děje mlčet, ale také se poznalo, jaké mají nadání. Z kamene, kde byla uložena duše někoho, kdo měl stejné nebo podobné nadání, se část uvolnila. Během několik hodin dostala podobu člověka a ten se stal na celou dobu studia mistrem. Pomáhal mu rozvinout své schopnosti.

            Několik studentů, kteří se rozhodnou, že by chtěli i po své smrti být prospěšní, projdou za deset let od odchodu ze školy, další rituál. Ten pak uloží zkušenosti do kamene.

            Škola je považována za mudlovskou, neboť hodně dětí pochází právě z těchto rodin. Kvůli tomu se dva dny věnujeme normálním předmětům, další dva magii, rituálů, lektvarů, jeden den posílení těla, neboť pokud chcete zvládnout magii, musíte mít nějakou kondici, jeden den vám pomáhá váš mistr a poslední pomáháte ostatním, nebo děláte, co se vám zamane.

            I když je existence těchto škol tajemstvím, v různých kruzích se o ní ví. Jde hlavně o vlkodlaky, elfy, démony a mudlovské rodiny, kde se určité nadání dědí.“ Amanda zakončila svou vyčerpávající řeč a s povděkem se napila vody.

 „Ale vaše kameny nejsou jen tak obyčejné,“ konstatoval Brumbál.

 „Ne, naše obsahují úplnou duši předchozího majitele. Jakmile dosáhnete plnoletosti, dostanou svobodu,“ řekla Tara a přejela po svém kameni prstem.

 „Podle té pověsti, neměl být nikdo schopný tu magii v nich probudit,“ namítl Brumbál, když viděl, jak se modrý kámen zatřpytil.

 „Pověsti jsou pravdivé jen z poloviny. A někdy ani ne. Tu magii mohli probudit jen jejich nástupci. A těmi jsme se stali my,“ opravil ho Samuel a znepokojeně pozoroval Jamese Pottera a Alastora Moodyho.

 „A to znamená co?“ prskl starý bystrozor.

 „Stali se z nás nástupci ochránců rovnováhy. To měli na starosti za svého života oni a nyní to padlo na nás. Žádný kouzelník nikdy nemohl střežit rovnováhu, neboť velmi brzo zatoužil po té moci, kterou to skýtalo. A tak se sešli tehdejší mágové a povolali magii, která dala život všemu kouzelnému. Magii, která je straší než sama Země. Někdo jí nazývá Živlovou, ale správný název je Prvotní.

            Když byla magie vyvolána, našla své nositele. Dostali moc, ale každý nějak omezenou. Měli udržovat rovnováhu, pomáhat lidem, a pokusit se udržet mír. Když bylo jasné, že zemřou, vzdali se své magie. Ta se proměnila v kameny, které do sebe později vtáhly jejich duše. Mají být připoutáni na Zemi až do té doby, než naleznu své nástupce a předají jim jejich moc, naučí je ji používat a vysvětlí jim jejich poselství. Až dospějí plnoletosti, dostanou veškerou moc a duše mohou odejít,“ vysvětloval Harry, který se rozhodl udělat malý průzkum ohledně jejich magie, po té co jim to sourozenci vysvětlili.

 „Jaké je to omezení?“ zajímal se Brumbál.

 „No, před chvíli jste viděli, že Harry zničil kouzlo, ale docela ho to vyčerpalo. Jde o to, že magie je zvláštní druh energie. Harry jí ovládá, takže je logické, že by ji měl být schopen ovládnout, jenže tady je právě ten háček. Zvládne změnit let kulky, šípu, pohyb čehokoliv, čerpat energii ze zvířat, rostlin nebo lidí, ale ne z kouzelníků. Dokáže je oslabit, ale ne dost. Magie v každém kouzelníkovi, ochraňuje jeho samotného. Pokud by kouzelník utíkal a začaly mu docházet síly, najednou zjistí, že má nějaké rezervy. Magie ho povzbudí a nabije. Jenže kdyby se Harry rozhodl vám tu magii vzít, nedokázal by to a sám by se hrozně oslabil.

            Když jste na něj vyslal to kouzlo, měl utvořit štít. Jedna energie by narazila na druhou, Harryho energie by obalila kouzlo a rozplynula by se. Kousek z ní by se usadil v každém z vás, ale vy by jste to nijak nepocítili. Jenže když Harry s kouzlem bojoval, magie mu vrátila úder. On byl ten, kdo proti ní bojoval a tak věděla, kde je zdroj vzdoru. Vnikla do jeho jádra a bojovala s jeho magií tak dlouho, než jí Harry přemohl. Ale sami jste mohli vidět důsledky,“ odpověděla Nora a znovu se na Harryho podívala, jako na zlobivé dítě.

            Harry, kterému se již vrátila zdravá barva se omluvně usmál.

 „To, že jste, čím jste má v sobě nějaký háček, že ano?“ zeptal se do ticha Remus.

 „Ano. V osmnácti přestaneme stárnout a budeme muset udržovat rovnováhu tak dlouho, než my sami najdeme své nástupce a naučíme je všemu, co naši předchůdci naučili nás. Pak nám zbude pouze určitá část naší moci a my znovu začneme stárnout, znovu začneme bát zranitelní a smrtelní,“ řekla po chvíli Amanda a stiskla Alexovu ruku.

 „Smrtelní?“

 „Přestanete stárnout?“

            Otázky se ozývali ze všech stran.

 „Ano, díky magii, kterou byli obdařeni, mohou být zraněni, ale ne zabiti. Existuje jen velmi málo způsobů, jak někoho, kdo je obdařen Prvotní magií, zabít. Ví to jen oni a my. Kouzla je zraní, avšak nikdy tak, jak by zranili kouzelníka. I tato magie má určitou ochranu proti té kouzelnické. Kletba smrti je uspí. Budou se jim zdát hrozivé sny, ale vzbudí se. I my jsme přestali stárnou, když jsme byli touto mocí obdařeni. Zaručuje to, že se magie dostane k těm, kteří k tomu byli předurčeni. A protože sami v sobě měli magii už od narození, zůstane v nich ta část, kterou měli od začátku, jen nepatrně posílené,“ vysvětlil Suitr, který se objevil za Samuelem. V dalším okamžiku bylo v místnosti o pět „osob“ více.

 „Kdo jste?“ ptal se okamžik Moody a mířil na ně hůlkou.

 „To jsou naši předchůdci a mistři – Suitr, Antor, Noilen, Selina a Elesta,“ představila je Amanda.

 „Jak jste se sem dostali?“ zeptal se Brumbál a snažil se skrýt překvapení, že někdo přemohl ochrany kolem sídla.

 „I přestože již vládnou veškerou mocí, kterou mohou vládnout, zůstáváme tu až do jejich plnoletosti jako jejich rádci,“ odpověděla Elesta.

 „Jsme duše ukryté v těch kamenech,“ vysvětlila Selina, když viděla Brumbálům pátravý pohled. 

 „Moment, neměli svou plnou moc dostat až v plnoletosti?“ zeptal se Charlie Weasley, kterému nyní došel význam předešlých slov.

 „To ano. Nebýt Voldemorta, kterému nestačí jeho moc. Začal jí čerpat od svých smrtijedů a tím se stal silnějším protivníkem.“ Podal vysvětlení Suitr.

 „On čerpá moc od smrtijedů?“ zeptal se Snape a v očích se mu mihla zloba smíšená se strachem. Dostalo se mu kladné odpovědi.

 „Smrtijedi mu sice poskytnou pouze zlomek své vlastní magie, ale i tak je to dost, když vezmete v potaz, kolik má přívrženců,“ vysvětluje Antor.

 „Takže to znamená,“ začal Brumbál, ale byl přerušen Samuelem.

 „To znamená, že se postaráme o Voldemorta. Zbytek je na vás.“

 „Na nás?“ zeptal se James Potter.

 „Hm. Jakmile smrtijedi ztratí svého pána, budou ještě nějakou dobu klást odpor, ale po té co jim dojde, že ten koho se lidi doopravdy báli, byl Voldemort a proti smrtijedům se nebojí postavit, začnou se skrývat, budou prchat do cizích zemí a s tím si už lehce poradíte,“ odpověděl Samuel, který znal cítění smrtijedů ze všech nejlépe.

 „A nebude potom rovnováha zase rozhozená tím, že budeme mít navrch my?“ zeptala se Teresa a všichni se po ní překvapeně podívali.

 „Zlo je vždy a všude. Tady se nic dít nemusí, ale může vypuknout válka někde jinde,“ odpověděla Nora, která před nějakým časem měla podobnou otázku.

 „Myslím, že je na čase, dnešní schůzi ukončit. Všichni máme o čem přemýšlet.“ Brumbál po čtvrt hodině konečně ukončil schůzi.

            Paní Weasleyová se okamžitě vrhla do kuchyně a dala se do přípravy večeře, členové řádu, kteří měli nějakou práci se jí vydali vyplnit, nebo zamířili domů. Duše sourozenců se vrátili do kamenů a Harry se vydal ukázat svým přátelům pokoje.

 „Harry,“ ozvalo se za ním.

            Otočil se a viděl, že u stolu zůstali sedět jeho rodiče, kmotr, sestra a její kmotr.

 „My se někoho zeptáme,“ řekla Nora, když viděla, jak se Harry rozhoduje, zda tu zůstat, nebo jít s nimi.

            Harry přikývnul a vděčně se na hnědovlásku usmál. Pak se vydal k židli poblíž rodičů. Usadil se a čekal, jestli se někdo z nich na něco zeptá, ale všichni mlčí. Povzdychne si.

 „Vážně se moc omlouvám, ale ten rituál… Já, vždycky jsem se snažil říct pravdu, pokud jsem vám vyprávěl o škole, ale nikdy jsem nemohl říct úplnou. Nikomu, kromě Teresi a ta mi nevěřila,“ řekl se smutným úsměvem.

 „Já…“ začala dívka se slzami v očích, ale Harry ji přerušil.

 „To je v pořádku. Být to naopak, nejspíš bych si taky myslel, že si vymýšlíš.“

            Dívka vzlykla a objala svého bratra. Celá ta léta se s ním viděla málokdy. Dokud byly děti, byli nejlepšími přáteli. Pak Harry nastoupil do prvního ročníku na oné škole a ona brzy začala chodit do Bradavic. Tam si našla nové přátele, se kterými mohla hrát famfrpál a bavit se o různých kouzlech. Harry byl najednou z jiného světa a i když se ze začátku snažila s ním vycházet, bylo to těžké. A teď ji to tolik mrzelo. Kdyby mu tehdy uvěřila, mohlo být vše jinak.

 „Mám tě ráda, Harry. A děkuju,“ šeptla mu do ucha.

 „Já tebe taky, Tereso a nemusíš děkovat. Ty jsi mě bránila ve školce, já ti to teď oplatil,“ řekl Harry a odtáhnul se.

 „Mami, já… Věř mi, že jsem ti to chtěl říct. Při každé příležitosti, kdy jsi se mě ptala na školu, jsem ti chtěl říct pravdu. Tobě ano. Nezáleželo mi na názoru ostatních. Bylo mi jedno, co si o mně myslí, ale tobě jsem chtěl říct pravdu.“

 „Já vím, zlatíčko. Teď už ano.A i kdyby… Vždycky jsi byl můj syn a já tě mám ráda, ať už v sobě magii máš nebo ne. To přece víš, ne?“ zeptala se a po tváři jí stekla slzy.

 „Jo, vím,“ odpověděl Harry a objal ji.

 „Jen pořád nemůžu uvěřit, že ani ne za rok, přestaneš stárnout a odejdeš někam, kde tě bude potřeba a já už tě nikdy neuvidím,“ zamumlala synovi do ucha a několik dalších slz si našlo cestičku po její tváři.

 „Ať už budu kdekoliv, mami, vždycky ti o sobě dám vědět a budu tě navštěvovat tak často, jak jen to bude možné. Ale jak jsi sama řekla. Mám před sebou ještě něco přes rok a není jisté, že se Voldemorta zbavíme tak rychle, nebo že nás narychlo bude potřeba jinde.“ Harry uklidňoval svou matku, ale i sebe.

            Lily se od svého syna odtáhla a podívala se do jeho očí. Do svých očí. Pak ho pohladila po tváři a usmála se.

 „Harry, já, chtěl bych se ti omluvit,“ ozval se jeho otec.

            Harry se na něj otočil a překvapeně si všimnul, že jindy veselé oříškové oči Jamese Pottera se lesknou slzami a smutkem.

 „Vždy jsem dával přednost Terese před tebou. Vyhýbal jsem se ti, aby ti nebylo líto, že nikdy nebudeš moct kouzlit a vynahrazoval si to Teresou. Odřízl jsem tě a…“ James složil hlavu do dlaní a rozvzlykal se.

            Harry mu stiskl rameno.

 „Tati, já to chápu. Jednou jsem se o tomhle bavil se Samem. Víš, i on měl jít ve stopách svého otce. Ten, když zjistil, že z jeho syna je moták, ho chtěl nejprve zabít. Od smrti ho zachránila jen jeho matka. Ne, že by Samuela měla ráda, ale byl to její syn. Jeho otec ho však dál nenáviděl a dával mu to najevo. A jakmile uznal, že je schopný se o sebe postarat, dal mu dům, nějaké peníze, nechal mu rodinné jméno a vydědil ho.

            Ty, přestože jsi se mi vyhýbal a dával jsi přednost Terese, jsi mi nikdy nedal najevo, že bych tě zklamal. Dokud jsem hrál závodně baseball, chodil si na moje zápasy, brával si mě na výlety a snažil jsi se mě chránit. A já jsem i za to málo rád, víš?“

 „Děkuju,“ zašeptal James, když pochopil, že mu jeho syn odpustil, ale stále se cítil mizerně. A to, že ho srovnal s tím smrtijedem…

 „Také ti dlužím omluvu, Harry. Vím jaké to, je když se lišíš. Byl jsem černá ovce naší rodiny a nehodlal jsem pokračovat v Blackovských tradicích. Tvůj táta mi ale ukázal, že není důležité co umíš, jakou máš rodinou historii, či pověst, ale to jaký jsi uvnitř. A ty jsi skvělý kluk. Vždycky jsem to věděl, ale mrzelo mě, že tě někdy nenaučím kouzla, se kterými jsme s Jamesem natropili spoustu klukovin, a že nebudeš pokračovat ve stopách Pobertů. Jsem tvůj kmotr a měl jsem tu být pro tebe, ale nebyl. Doufám, že mi to někdy odpustíš,“ řekl Sirius a zvedl se k odchodu.

 „Sirie počkej. Bude to znít asi divně, ale já tě chápal.A nezlobím se za to, že ses víc věnoval Terese, než mě. Já jsem zase po většinu času zaměstnával Remuse.“

            Sírius se děkovně usmál a posadil se zpět. Pochopil, že se na něj Harry nezlobí, jen ho prostě bral jako kmotra své sestry, místo svého. Věděl, že si k němu Harry nikdy nevytvořil žádný silnější vztah, jako měl chlapec s vlkodlakem. A ani to po něm nemohl chtít. Po tom, co všechno musel snášet, už ne. Ale byl rád, že se na něj chlapec nezlobí.

 „Harry,“ začal Remus.

 „Hlavně se neomlouvej. Nemáš za co,“ zaúpěl trochu Harry.

 „Nechtěl jsem se ti omlouvat. Spíš poděkovat. Vím, že jsi mi řekl spoustu věcí, které neví ani tvé rodiče a slibuji ti, že to tak zůstane. A jen jsem ti chtěl říct,…“

„…že tu budeš vždycky pro mě, když si budu chtít popovídat,“ dokončil Harry vlkodlakovo moudro, které mu poprvé řekl, když ho našel v šesti, jak si na oslavě narozenin čte daleko od ostatních.

            Remus přikývnul a přijal chlapcovo objetí. Vážně se cítil víc jako jeho kmotr, než Teresin. A uvědomila si to i Lily a James, jak se tak dívali na usměvavého chlapce a vlkodlaka v přátelském objetí.              

22.08.2010 19:33:34
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one