Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Tak, jak jsem slíbila, kapitolka je tady. Na reakci si musíte ještě chvíli počkat a pokud jde o energii u kouzelníků....mno nebudu nic prozrazovat. Pokud jde o přidávání... Mam napsaný kapitoly na další čtyři neděle, takže přibývat budou a budu psát dopředu i k Tajemství. Takže, pěkně si to užijte a omlouvám se za chyby.

Jakmile Harry nasedl do auta, bylo mu jasné, že nejedou domů, ale do řádu. Tam se již všichni připravovali na brzkou návštěvu. Paní Weasleyová připravila dva volné pokoje. Být to na Moodym, dá každému jeden, ale většina členů tu chtěla zůstat. Harry pochyboval, že jim to bude vadit. Tara se Samuelem se nastěhují do jednoho, Alex s Amandou do druhého a on se ve svém pokoji uskromní, neboť ho bude sdílet s Norou. Poslední dobou to tak bylo i ve škole, neboť Samuel s Tarou se v jejich vztahu rozhodli pokročit a Harry neměl nejmenší zájem být s těmi dvěma v jedné místnosti, když viděl, k čemu se schyluje.

            Pokud jde o něj a o Noru. Ne že by mu nedošlo, že se v jeho citech k ní něco změnilo, ale byl asi ten poslední, kdo nechápal, co to znamená. Samuel už dávno pochopil, co znamená lesk v kamarádových očích, když s Norou mluví a její dvě kamarádky na tom byly podobně. Nora si své city uvědomovala, ale bála se je dát najevo. Takže i přestože u nich musela chemie pracovat přesčas, zůstávali přáteli. Zatím.

            Harry nikým nezpozorován došel do svého pokoje, který mu tady ve štábu zřídili. Poslední dobou tu trávili téměř většinu prázdnin a navíc to byl dům jeho kmotra. Pokoj tu samozřejmě měl i Teresa, jejich rodiče a Remus Lupin. Harry pokoj byl vymalován světle fialovou a zařízen tmavým nábytkem. A jako v každém pokoji i tady celému pokoji vévodila velká majestátná postel. Harry nikdy nechápal, proč jeden člověk potřebuje tak velkou postel. Teresin pokoj by vymalován nebelvírskou červení a nábytek byl ze světlého dřeva.

            Harry si vybalil všechny věci, strčil prázdný kufr pod postel a zapnul rádio. Jednou z výhod, že byl „moták“, bylo to, že nikoho neudivilo, když se zajímal o mudlovskou techniku. Když si před dvěma roky koupil rádio a poprosil někoho z dospělých o kouzlo, které dovolilo fungování mudlovským věcím, vysloužil si sice pár odfrknutí, ale nikdo se nevyptával. A stejně tak to dopadlo i s před půlrokem koupeným notebookem, který právě nesl otci, aby na něj použil ono kouzlo, a dva roky starým mobilem. Ne, že by ty věci potřeboval, ale telefon často používal pro rozhovor s kamarády, aby rodičům nebylo podezřelé, že si s nikým celé léto nepíše. A notebook často využíval při hodinách. Často si musel sešity s poznámkami schovávat, ale teď si veškeré „nenormální“ věci poznamenával sem a Amanda s Norou ho přesvědčili, že mu určitě ukrátí čas líp než knížka. Nejdřív protestoval, ale když zjistili, že si může spoustu knih, ke kterým se jen tak nedostane, stáhnout, uznal, že mají pravdu. Ty dvě ho málem zaškrtili.

 „Harry, pojď se navečeřet.“ Uslyšel hlas své matky a o setinu později se domem rozezněl i křik Siriusovi matky.

            Harry se ušklíbnul. Portrét té ženy tu visel už pěkně dlouho, ale pokaždé někdo zapomněl, že sebevětší hluk jí probudí a ona začne klít. Harry se zkontroloval v zrcadle a poopravil šňůrku přívěšku. Sice to zítra k Harryho velké nechuti vyjde najevo, ale nechtěl riskovat. Posadil se vedle Remuse a zeptal se ho, jak se mu daří. Na druhé straně stolu seděla Teresa s Weasleyovími a ještě několika dětmi, které neznal. Blízko nich seděl Sírius a o něčem se bavil s Jamesem a Arturem Weasleym a několika členy řádu. Další pomalu přicházeli, pozdravili, odmítli nebo přijali večeři a pak se přesunuli do místnosti, kde vždy probíhala porada.

 „Jak bylo ve škole?“ zeptal se Remus a s úsměvem přijal misku s polévkou.

 „Hm, trochu vyčerpávající, ale jinak fajn. S kamarády jsme našli na útesech ostrova jeskyně. Asi jediné z té spousty co nebyly zatopené,“ odpověděl Harry s úsměvem.

            Remuse měl rád a byl jediný, kromě matky, koho opravdu zajímalo co se dělo ve škole. A tak jim Harry vždy řekl pravdu. Trochu upravenou, ale byla to pravda.

 „Doufám, že jste do nich nelezli,“ řekla Lily, která se k nim posadila.

 „Přece mě znáš,“ odpověděl Harry s andělským úsměvem.

 „Nech ho Lil. Harry je rozumný a nevystavoval by se nebezpečí, že?“ zeptal se Lupin, když viděl, jak se zrzka nadechuje k nějakému proslovu na téma bezpečí.

 „Jasan,“ přitakal Harry.

 „Co učení?“ zeptal se Remus.

 „No, bylo to náročnější než v minulých ročnících, ale zvládnul jsem to. A příští rok by jsme měli jet do Francie.“

 „Vážně?“ podivovala se Lily.

 „Hm, škola, podobná té naší, pořádá výměnný pobyt. Účastní se toho náš ročník.“ To byla pravda. Předposlední ročník vždy na měsíc navštívil nějakou sesterskou školu.

 „Kdy?“ zeptala se Lily.

 „Nevím, ale všechny předchozí ročníky odjíždějí kolem prosince,“ odpověděl Harry.

 „Pokud je ta škola v Paříži, tak se ti tam bude líbit. Vánoční Paříž je nádherná,“ řekl Remus a Harry se vesele usmál.

 „Lily, Remusi.“ Z přátelského rozhovoru o Francii je vyrušil Brumbál.

 „Opláchni po sobě potom nádobí, zlato,“ řekla Lily a rozcuchala Harrymu vlasy. Remus se na chlapce usmál a pak s ostatními zamířil na poradu.

            V kuchyni zůstal jenom Harry, jeho sestra, nejmladší Weasleyová, dva další chlapci a dívka, ale ti si Harryho nevšímali a smáli se nějaké historce, kterou jim Teresa vyprávěla. Harry po sobě umyl talíř a vydal se do pokoje, posadil se na okenní parapet a pozoroval hvězdy.

 „Už jsi sepsal závěť?“ rozezněl se mu v hlavě Samuelův hlas.

 „Ne, ale chystám se na to,“ odpověděl Harry.

 „Neboj, všechno bude v pohodě, uvidíš,“ snažila se ho uklidnit Amanda.

 „Jasně. Co Alex?“ zeptal se Harry.

 „No, těší se. Jeho rodičům se prý sice moc nelíbilo, že mizí na celé léto, ale pak uznali, že už je dospělý,“ odpověděla Amanda.

 „A jak to vypadá s naším ubytováním?“ ptal se zvědavě Samuel a Harry se uchichtnul.

 „Jsou volné dva pokoje, takže předpokládám, že Nora skončí u mě, co?“ ptal se.

 „Jo,“ odpověděla Amanda se Samuelem na stejně.

 „Máš dost velkou skříň, Harry?“ zeptala se Nora, která se rozhodla připojit.

 „Jak moc velkou?“ Zajímal se Harry.

 „No, nevím, kolik oblečení budu potřebovat, takže jsem si ho sbalila celkem dost,“ odpověděla popravdě dívka.

 „Přinejhorším můžeme někoho požádat, aby použil prostorové kouzlo,“ konstatoval Harry, když mu došlo, že Nora nalehko opravdu necestuje.

 „Hele lidi, mam si brát plavky?“ Vpadla do jejich rozhovoru Tara a Harry se musel zasmát.

            Odkývnul Taře, že nedaleko je plavečák, takže si budou moc zaplavat a pak se s mnohem lepší náladou rozloučil. Dal si hodně dlouhou sprchu a pak s myšlenkami na zítřek usnul.

 

***

            Alastor Moody, Albus Brumbál, Lily a James Potterovi, Remus Lupin a Sirius Black se přemístili k Děravému kotli. Chvíli se rozhlíželi kolem a pak zamířili k pětici, která seděla v rohu lokálu a něčemu se hlasitě smála. Všechny je udivilo, když zjistili, že se v podstatě jedná o děti. Brumbál si odkašlal.

 „Dobrý den,“ pozdravila je za všechny blondýnka, který seděla na klíně blonďatého chlapce.

            Moody je přejel kouzelným okem a pak ukázal na Alexe. „Ty k nim nepatříš.“

 „Ne, ale je to Mandin snoubenec a ona by bez něj ty dva měsíce nepřežila,“ řekla hnědovláska a ušklíbla se na blonďatou dvojici.

 „V tom případě vám ale někdo schází,“ řekl Black.

 „Ne, on čeká v sídle řádu,“ řekl Samuel.

 „Takže, mezi námi je jeden z vás a neřekl nám to? To je…“ Hledal správný výraz brumbál.

 „No, on nepatří tak úplně mezi vás. A snažil se z tohohle nápadu vykroutit, jakmile jsme se o něm zmínili.“ Uvedla věci na pravou míru Amanda.

 „Brumbále,“ sykl Moody.

 „Jistě, Alastore. Myslím, že by jsme se měli přemístit,“ oznámil pětici Brumbál.

            Všichni přikývli a začali se zvedat. V té chvíli uviděl řád jejich zavazadla. Chlapci námořnický pytel a dívky kufry. Obrovské kufry.

 „Ehm, proč ty zavazadla nezmenšíte?“ zeptal se Sírius.

            Amanda se na chvíli zamyslela a pak řekl: „To by bylo na dlouho a tady je příliš mnoho uší.“

            Těch pět se přemístilo pomocí asistovaného přemístění a teď stáli na Grimauldově náměstí. Brumbál pak pětici podal kousek pergamenu s adresou. Trochu zmateně i ho přečetli a vrátili řediteli Bradavic. A pak se stalo něco, co je všechny překvapilo. Mezi domy 11 a 13 se začal objevovat dům s číslem 12.

 „J-jak?“ Dostala ze sebe Amanda.

 „Fidelovo zaklínadlo,“ vysvětlila Samuel a pro jistotu se podíval na členy řádu. Ti přikývli.

 „Aha,“ hlesli ostatní a pak se vydali do domu.

            Řád je okamžitě zavedl do velké místnosti ve které byl oválný stůl. Zdi byly vymalovány bíle a na zdi za čelem stolu byl nakreslen zlatý fénix. Na levé zdi byla pak mama Anglie a na pravé fotografie bývalých i přítomných členů řádu.

 „Takže?“ zeptal se Brumbál a čekal koho určí jako svého spojence.

 „No, asi by sem měli přijít všichni v domě,“ řekla trochu rozpačitě Amanda.

            Molly se vydala pro děti a Brumbál zatím členům vysvětlil, o co jde.

***

            Harry seděl na schodech naproti hlavním dveřím. Zbytek obyvatel domu byl již v oné místnosti a ostatní „děti“ seděli v salónku. I oni byly zvědaví na ony kouzelníky. A pak se dveře konečně otevřely. Harry se posunul o schod výš a byl rád za to, že v chodbě nejdou žádná okna.

            Sledoval, jak odešli do útrob domu. Za chvilku však do salónku vešla Molly a řekla jim, že jsou pozváni na poradu řádu. Všichni šli ochotně, jen Harry se ploužil a tvářil se, jako když ho vedou na popravu*.

 

 

*U téhle věty jsem si vzpomněla na matematiku na základní škole a na moji kámošku. Když byla vyzvána k tabuli, bylo jí oznámeno ať se tváří trošku radostněji a ne jako Marie Stuartovna před popravou.         

15.08.2010 21:28:14
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one