Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Poslední dědic

Tak, tady máte další kapitolku, stejně jako ta další, ale i k nové povídce je věnovaná Auše, která si je přála.

Tartan seděl na jedné z mnoha židlí v kuchyni na ústředí řádu. Za chvíli měla být schůze a tak pozvali nejen jeho, ale i Jenny, Trivena a k velkému překvapení i Rona, Hermionu a Ginny. Jenny mu teď seděla na klíně, nos zabořený do jeho krku a sem tam ho na něj něžně políbila. On sám se bavil s Trivenem o tom, jak dlouho tady ještě zůstanou.

 Byl pátek, takže nebyl problém, že tu byli a jak to vypadalo, tak tu ještě dlouho zůstanou. Bylo půl jedenácté a Brumbál pořád nikde. Najednou se v kuchyni objevil fénix s papírkem u nohy. Sirius vzkaz převzala a začetl se do něj.

 „Brumbál píše, že se vyskytly jisté komplikace, takže se omlouvá, ale porada bude zítra ráno. Ti co nikam nemusí tu mají přespat," řekl a zadíval se na Molly Weasleyovou.

            Ta okamžitě pochopila a přikývla. Během několika minut začala  členům řádu ukazovat pokoje, kde mají přespat. Dětem řekla, ať si vezmou pokoje, tak jak je už měli, jen ať si tam přičarují další postele. Jenny něco pošeptala Tartanovi do ucha a čekala na jeho reakci. Ten se na ni zahleděl s pozvednutým obočím a když přikývla, tak počkal až vstane a sám se vydal k Siriusovi.

 „Ehm, Sirie?" oslovil svého kmotra opatrně, neboť právě rozmlouval s několika členy řádu.

 „Ano, Harry?" vyzval ho, jakmile se kouzelníci vzdálili.

 „No víš Jenny a já, řekněme máme na dnešní noc jiné plány, než jen spát. A tak jsem se tě chtěl zeptat, jestli tu nemáš jeden, klidně prťavej, volnej pokoj," vyslovil svou žádost a čekal na odpověď.

            Sirius na svého kmotřence chvíli zírala a pak se začal smát. Tartan protočil oči a podíval se na Jenny, která už zase seděla na židli a vyměňovala si pohled plný nenávisti s Ginny. ,Ty dvě asi nebudou kamarádky,'napadlo ho.

 „Promiň, jen si mi připomněl, když tu za první války přespávali tvoji rodiče. Měli spát v pokoji ještě s několika členy a James mě přišel požádat úplně o to samý. Jasně, že tu mám volnej pokoj. Pojď, ukážu ti ho," vysvětlil mu Sirius důvod smíchu a vydal se směrem ke knihovně.

            Tartan chytil Jenny kolem pasu a vydal se za Siriem. Nechápal, proč je vede ke knihovně, ale brzy pochopil. V knihovně byly jedny skryté dveře. Když je Sirius otevřel, naskytl se jim pohled na kratičkou chodbičku, za kterou se skrýval velmi pěkný pokoj.

            Vymalován byl světle modrou a na zemi byl chlupatý bílý koberec. Pokoj byl docela malý, ale vše co měl mít měl. Uprostřed stála velká postel s nebesy z tmavého dřeva a modro-bílým  povlečením. Pak tam byl krb, jedna skříň a ještě jedny dveře, za kterými - jak později zjistili - se skrývala koupelna laděná do pískové barvy.

 „Děkuju, Siriusi," poděkoval Tartan, když si celý pokoj prohlédli.

 „Není zač. Ještě za dob mé matky se tenhle pokoj používal jen když tu přespával někdo významný. Tak děcka, dobrou noc a moc se neutahejte. Ráno se vstává brzo," rýpl si Sirius a rychle odešel.

 „Slyšels? Nemáš mě moc utahat," řekla škádlivě Jenny a naklonila hlavu na stranu.

 „Já tebe? Nevím, o čem mluvíš," pronesl s úsměvem Tartan a chytil svou milovanou kolem pasu.

            Ta ho objala kolem krku a nabídla mu svá ústa k polibku. Tartan měl však jiné plány. Trochu se k ní sklonil a začal pokrývat její čelist motýlími polibky. Když se dostal do úrovně jejího ucha, jemně začal sát její ušní lalůček. Jenny přivřela slastně oči a poslepu začal Tartanovi rozepínat košili. Nedalo jí to moc práce a za chvíli se už jeho košile válela na zemi.

Tartan se odtáhnul od jejího ucha a se vše říkajícím úsměvem zaútočil na její rty.

 

***

            Někdy kolem sedmé hodiny ranní se domem rozlehl hlas paní Weasleyové, která všechny obyvatele domu vyzývala, aby se šli nasnídat. Mezi posledními dorazil i Tartan s Jenny. Jakmile vešli do místnosti, pozdravil je Triven pokývnutím hlavy a dál se věnoval novinám. Tartan se posadil na židli vedle něj a počkal až se na jeho klíně usadí Jenny.

 Ta se porozhlédla po místnosti a když zahlédla Ginny jen se ďábelsky pousmála. Celý včerejší večer měla co dělat, aby po té zrzce neskočila, neboť se na Tartana dívala dosti vyzývavě a to co naznačovala, když se jeho a její pohledy střetly, musel pochopit i ten největší blbec. Teď byl čas té huse ukázat, že Tartan je opravdu jen její. Naposledy se porozhlédla po místnosti a pak pohodila vlasy. Každý v té chvíli zahlédnul znamení lásky na jejím krku. Usvědčující důkaz o tom, co se dělo. Ginny zrudla a zavrtala svůj pohled do desky stolu. Jenny se spokojeně usmála a uvelebila se v Tartanově náručí.

 „Jsi na ni zlá, víš o tom?" zašeptal jí Tartan do ucha.

            Přikývla a dál se spokojeně usmívala.

 

***

            O půl hodiny později seděli všichni ve velké místnosti. Na stěnách byli vyobrazeni fénixové  a jediný nábytek co v místnosti byl, byl velký kulatý stůl se spoustou židlí a jedním křeslem, které mělo být nejspíš ve středu. Na začátku porady dávali všichni pozor, ale jakmile Tartan pochopil, že se nehodlají bavit o nikom jiném, než o Voldemortovi a smrtijedech, tak společně s Jenny přestali vnímat. Tedy jen do té doby, kdy Brumbál neoslovil Tartana jménem.

 „Ano, Brumbále?" zeptal se znuděně.

 „Víš, měl bys dávat pozor. Pozvali jsme tě na tuhle poradu, abys věděl o činnosti Voldemorta a ne, abys se tu bavil tady se slečnou," pronesl Brumbál mile, ale právě ten milý tón Tartana vytočil.

 „Tak poslyšte, Brumbále. Snad už po sté vám vysvětluju, že proti Voldemortovi bojovat nebudu. Slíbil jsem vám pomoc, to ano, ale ne proti němu. Nikdy, Brumbále, nikdy neporuším smlouvu, která zajišťuje bezpečí a domov nejen mně, ale i mé rodině a mým přátelům," řekl naštvaně Tartan.

 „Ale Harry, vždyť rodinu a přátele máš tady. Ne na tom ostrově," snažil se mu domluvit Brumbál a Jenny postřehla, jak k ní Ginny vyslala vítězný úsměv.

            Jenny se na ni zamračila, ale pak se pousmála a vyslala k ní pohled se vzkazem : Tak poslouchej!

 „Ne, Brumbále. Tady měl domov Harry Potter. Chlapec, kterého věštba určila k tomu, aby zabil Voldemorta. Ten ale zemřel při bitvě na pozemcích Bradavic. O pomoc jste přišli žádat Tartana. Napůl upíra, napůl vlkodlaka. Posledního potomka Delericta a Samary. Ne, Brumbále. Pokud jste si myslel, že po tom všem, budu schopný opět uvažovat jako Harry Potter, že opět zapojím ten záchranářský komplex, zbavím svět Voldemorta a přijdu za vámi s prosíkem, aby jste mě tu nechal, tak jste se teda spletl," zavrčel rozzuřeně.

            Všichni co byli v místnosti, viděli a hlavně cítili jeho moc a magii. Kdyby mu Jenny nebránila v tom, aby vstal, určitě by se tak stalo a nelítala by pak pouze slova. I Brumbálovi to nejspíš došlo, neboť zůstal mlčet.

 „Harry, to snad nemyslíš vážně," pronesla do náhlého ticha Ginny.

            Jenny protočila oči a zahleděla se na Trivena, který tuhle situaci sledoval se značným pobavením.

 „Co nemám myslet vážně?" zeptal se a stálo ho to všechny síly, aby hlas udržel v klidu.

 „Harry Potter neumřel. Nikdo ti tu nebude vyčítat, čím jsi se stal. Ani Ron ne. Tady máš kmotra, jsou tu první lidé, kteří ti projevili lásku a …" chtěla pokračovat, ale byla přerušena.

 „Tam mám rodinu, přátele, nikdo mě tam neodsuzuje a abych pravdu řekl, nemám jediný důvod tady zůstávat. Řekni mi, Ginny, kdo se vrátí do pouště, když může žít v oáze? Půjdem, Jenny?" poslední větu spíš zamumlal, ale byl tak rozčilený, že ne dost potichu.

 „Jasně," odpověděla, neboť teď víc než kdy dřív, pocítila, že Tartan není jen její druh, ale také pán.

 „A vy, Brumbále, mě zavolejte teprve tehdy, až budete probírat něco ohledně vlkodlaků a upírů, neboť jen tam vám můžu pomoct," řekl těsně předtím, než opustil místnost.

 

***

 

            Tartan seděl na kraji postele a masíroval si spánky. Úplněk se blížil a to se podepsalo na jeho chování. Jenny ho chvíli sledovala a pak si zula boty a sedla si obkročmo za něj, takže ho nohama objímala kolem pasu. Jemně odstrčila jeho ruce a nahradila ho těmi svými. Tartan slastně vzdychl a uvolnil se.

 „Proč se na sebe s Ginny tak mračíte?" zeptal se najednou nevině.

 „Protože se tváří, jako bys jí patřil. Jako by stačilo písknou a ty by ses jí hned plazil u nohou," odpověděla nenávistně.

 „Nemáš důvod se mračit. Vždyť víš, že jsi jediná žena mého života. Mé věčnosti," řekl již s obličejem otočeným k ní.

 „Vím?" optala se a zahleděla se mu do očí.

 „Ano, a pokud ne, tak tě o tom, už brzy přesvědčím," pronesl políbil jí na špičku nosu.

05.02.2013 20:27:52
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one