Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Zase jedna z těch kratších kapitol, ale co. Jinak pracuju na té jednorázovce, kterou mi zadal/a Narnenlos. Ty mi teda dáváš zabrat. :)

         I poslední chvilky prázdnin utekly jako nic a byl čas, aby se děti vydaly zpět do školy. A ani bradavičtí studenti nebyli výjimkou. Všichni pobíhali sem a tam po nádraží. Zdravili se s ostatními spolužáky, loučili se s rodiči a nebo, jako v případě Harryho, někoho vyhlíželi.

‚Konečně!‘  Pomyslel si Harry, když přepážkou prošla dívka s hnědými kudrnatými vlasy. Odpojil se od svého bratra, jejich rodiče už byli v Bradavicích, a  vydal se za Hermionou.

„Ahoj Hermiono.“ pozdravil ji s úsměvem.

„Ahoj Harry.“ opětovala jeho pozdrav a srovnala si v rukou kufr a klec s něčím co vypadalo, jako přerostlé tygří mládě.

„Ukaž pomůžu ti. A co je tohle?“

„Dík. To je Křivonožka. Můj kocour.“

„Víš, že o tom, jestli je tohle kočka, by se dalo polemizovat?“ zeptal se jí a vzápětí schytal pohlavek.

„Tak promiň no. Já jen, že kočce se to moc nepodobá, víš?“ hájil se Harry.

„Tak fajn, jestli tohle měla být omluva, tak ji beru, ale teď pojď, nebo nám to ujede.“ pobídla ho a sama už nastupovala do vlaku.

         Našli si kupé uprostřed vlaku a povídali si o všem možném. Harry se po chvíli sblížil s Křivonožkou, který se mu teď rozvaloval na klíně a hlasitě zapředl pokaždé, když ho Harry podrbal. Najednou se otevřeli dveře a v nich stál Alex a jeho přátelé. Rozhlédl se po kupé a pak se zeptal: „Myslíš, že bych s tebou mohl mluvit o samotě, Harry?“

         Tázaný přikývl a vyšel na chodbu.

„Víš, Harry, měl bys vědět, že ve škole sou dva druhy lidí. Ti oblíbení a ti neoblíbení. Mezi oblíbené patří sportovci, jejich přátelé a ti co vypadají dobře. No a mezi ty neoblíbené patří šprti a ti nezajímaví. Tyhle dvě skupiny mezi sebou nemají žádný vztah. Je to úplně něco jiného, než rivalita mezi kolejemi. S lidmi z ostatních kolejí se bavíš normálně, až na nějaké ty urážky, pokud patří to té samé skupiny co ty. Ale pokud patříš mezi neoblíbené, kteří se spolu baví normálně a je jim jedno z jaké jsi koleje, tak se s tebou kromě nich nikdo nebaví. Takže na tobě je, aby jsi se rozhodl.“ dokončil svůj monolog Alex.

         Harry se podíval prosklenými dveřmi do kupé, kde seděla Hermiona a hladila svého kocoura po hlavě. Pousmál se a pak se podíval na svého bratra.

„Já už jsem se rozhodl.“ řekl a odešel si sednout zpět k Hermioně.

Alex na svého bratra zíral. Tohle nečekal. Kývl na své přátelé a vydal se s nimi zpět do kupé, které bylo v prvním vagónu. 

Po tom co se Harry vrátil do kupé, Hermiona nevyzvídala. Měla tušení, co mu chtěli, takže ji docela překvapilo, že si nevzal kufr a neodešel. Místo toho se posadil zpět na místo, kde seděl než přišel jeho bratr, zavolal na Křivonožku a zářivě se usmál na Hermionu.

„Tak co, jak se těšíš do Bradavic?“ zeptal se po chvíli Harry.

„Docela dost, jen mám strach z NKÚ, které nás letos čekají.“ odpověděla a podívala se z okna.

„Prosim tě, to zvládneš. A navíc,  nebude to zas tak těžký.“ ujistil ji sebevědomě.

„Co ty o tom víš?“ zeptala se s podezřením v hlase.

„Jen to, co si rok co rok vykládají studenti určitého ročníku po dopsání určitých testů.“

„Cože?“

„Všichni co ten test psali si o něm většinou povídají. Pokud jsi dávala všechny čtyři roky ve škole pozor a nepolevíš ani ten pátý , tak zkoušky uděláš levou zadní.“ odpověděl jí na předchozí otázku a pak dodal: „Už budeme v Bradavicích, měli bychom se převléct do hábitů.“

         Hermiona se podívala z okna a přikývla. O několik minut později vystupovali na nádraží v Prasinkách. Zatímco Hermiona se vydala do školy kočárem taženým testrály, které samozřejmě neviděla, Harry se vydal do Bradavic v malé loďce spolu s prváky.

         Velká síň byla úchvatná, ale on už měl možnost si ji jednou prohlédnout, takže nevzdychal údivem jako většina prvňáků. Usmál se na své rodiče a kmotra a místo toho, aby vnímal píseň moudrého klobouku se díval po síni. Hermiona seděla u nebelvírského stolu, a když se jejich pohledy střetly, povzbudivě se na něj usmála.

         Jeho myšlenky a pokukování po síni přerušil autoritativní hlas profesorky McGonagalové.

„Harry Potter.“

         Rozhodným krokem se vydal ke stoličce, na kterou si vzápětí sedl, a nechal si na hlavu položit Moudrý klobouk, který, jakmile se dotknul Harryho hlavy, zakřičel : „Nebelvír.“

         Od nebelvírského stolu se ozval potlesk. Neváhal ani minutu a zamířil rovnou na místo naproti Hermioně. Ta mu potom během večeře představovala několik lidí, a to nejen od nebelvírského stolu.

         Po konečném projevu ředitele se spolu s ostatními vydal no Nebelvírské věže, která se měla stát jeho domovem na dobu celých deseti měsíců školního roku. Nevill Longbottom, kterého mu Hermiona také představila, mu ukázal ložnice pro 5. ročník. Byla to kruhová místnost s pěti postelemi. On měl jednu z těch, co byly u okna.

         Potom, co se osprchoval a zalezl do postele, ještě chvíli poslouchal rozhovor svých spolubydlících, než usnul.

         Ráno na něj čekala Hermiona ve společenské místnosti. O nohy se jí otíral její kocour, který jakmile spatřil Harryho, na něj zaměřil veškerou svou pozornost.

„To snad neni možný. Já ho zachráním z toho obchodu, starám se o něj a podívej se ! Tulí se k tobě a mě si ani nevšimne, zrádce jeden.“ stěžovala si Hermiona.

„To je kouzlo osobnosti víš? Já za to nemůžu, že ve mně tvůj kocour cítí dobrého člověka.“

„Ha, ha, ha. Ty a dobrý člověk jo? Nebouchl ses do hlavičky?“ provokovala.

„Ne, ale asi ti brzo něco provedu, jestli nepřestaneš provokovat!“ vyhrožoval.

„A copak mi velký Harry Potter provede? Ne, že bych ti nevěřila nebo tak něco, ale znáš to. Někdo něco slíbí, a skutek utek.“

„Tak ty nedáš pokoj?“ zeptal se s ďábelskými jiskřičkami v očích.

         Po dívčině zavrtění hlavou se na ní vrhl a začal ji lechtat. Vzhledem k tomu, že bylo docela brzo, tak ve společenské místnosti nebyl nikdo, kdo by jí pomohl.

„Ne, Harry, prosím, nech mě!“ dostala ze sebe Hermiona mezi smíchem.

„A už nebudeš provokovat?“

         Zavrtění hlavy ho donutilo Hermionu pustit. Křivonožka ty dva uraženě pozoroval z křesla. Harry pomohl Hermioně, aby se zvedla a pak se společně vydali na snídani, na které kromě nich dvou bylo ještě pár lidí, kterým nedělalo problém sednout si k nim k nebelvírskému stolu, a to i přesto, že někteří z nich byli ze Zmijozelu. V tu chvíli Harry pochopil Alexova slova, která mu řekl ve vlaku.

07.05.2008 18:55:41
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one