Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
A je to tady. Poslední kapitolka. KONEČNĚ. Ne, že bych neměla tuhle povídku ráda, jen jsem si prostě představovala trochu jinak. Tahle kapitolka je nezvykle dlouhá a to jen kvůli tomu, že jsem ji chtěla mít opravdu poslední a ona se proti mně tak trochu spikla. Pokud máte nějaké dotazy nebo připomínky, napište je do komentářů. Pokud budu moct odpovědět, odpovim. Ať se líbí.
P.S. Neni opravená, takže se omlouvám za chyby

         Bylo 24. června a školní rok se blížil ke konci. Studenti si užívali sluníčka u školního jezera, které poskytovalo osvěžení. Jen velmi málo studentů dalo přednost Prasinkám před chladivou vodou, ale několik se jich našlo. Mezi nimi byl i Harry a Hermiona, kteří si užívali těch několik posledních dnů, které prožívají spolu, protože Hermiona odjížděla s rodiči na dva měsíce k moři a Harry měl být nějakou dobu u Weasleyových.

 „Nikdy předtím jsem se do školy moc netěšila, ale teď?“ zazoufala si dívka a přitiskla se k Harrymu, který ji jednou rukou objal kolem pasu a vtiskl jí polibek do kučeravých vlasů.

 „Mně se bude taky stískat. Denně ti budu psát,“ slíbil Harry a usmál se do zapadajícího slunce.

         Najednou se Prasinkami rozneslo několikanásobné PRÁSK a Harry se z kopce poblíž Chroptící chýše, zahleděl dolů na malé náměstíčko, kam se právě přemístili smrtijedi s Voldemortem v čele.

 „Zůstaň tady,“ řekl Harry Hermioně a chtěl se vydat na pomoc obyvatelům Prasinek, ale Hermiona ho chytila za ruku.

 „Nenechám tě tam jít samotného. Jestli jdeš bojovat, tak já potom taky,“ řekla pevně a pohlédla mu do očí.

         Harry si povzdech a rychle ji políbil. Usmála se na něj a pohladila ho po ruce, kterou měl na její tváři.

 „Nemusíš se o mě bát,“ řekla, chytila ho za ruku a rychle se s ním vydala do vesnice.

         Smrtijedi se opravdu činili. Harry věděl o co jim jde. Pokud dostanou Prasinky, budou mít prakticky cestu k Bradavicím volnou, neboť Prasinky byly jediné místo, kam se mohl člověk přemístit. A pak také zapovězený les, ale pochyboval o tom, že by se někdo chtěl přemístit zrovna tam.

         Vytáhnul svou hůlku a poslal omračující zaklínadlo na nejbližšího smrtijeda. Nejraději by hůlku zahodil a používal schopnost, kterou se naučil u elfů, ale s bolestným zklamáním zjistil, že jakmile začal pořádně používat hůlku, tahle schopnost se vytratila. Jeho matka mu řekla, že to možná bylo jenom rozvinutí náhodné magie.

         Skupina smrtijedů, kteří se na ně vrhli, ty dva rozdělila a za chvíli jim ten druhý zmizel z dohledu. Harry se otočil a uviděl Voldemorta, jak právě mučí dvě dívenky a o kousek dál leží spoutaná nejspíš jejich matka. Rozeběhl se tam, a když byl od něj tak dva metry, vyslal na něj Expeliarmus.

         Voldemort překvapeně zamrkal, když mu hůlka najednou vyletěla z ruky, ale stačil jednoduchý pohyb, aby se opět nacházela v jeho ruce a  začal pátrat po tom, kdo se opovážil ho vyrušit v zábavě. Když uviděl mladého Pottera, nepěkně se usmál a rozhodl se mu věnovat veškerou pozornost.

         Vyslal na něj Crucio, i když čekal, že kletbu zruší, ale chlapec se kletbě vyhnul. Voldemort pozvednul udiveně obočí a vzápětí se rozesmál. Jak to tak vypadalo, tenhle kluk ztratil svou výhodu.

         Harry byl zvyklý bojovat proti silnějším, ale zvykl si na svou schopnost a používal ji pokud potřeboval a teď? Byla pryč. Dokonce i v tuhle chvíli ji zkusil použít a nic. Ladně se vyhnul další kletbě a hodil po Voldemortovi jednu z pěti hvězdic, které si připevnil na pásek a překryl košilí, před tím než se dnes vydali s Hermionou sem. Tohle Voldemort nečekal a než se stačil nějak vzpamatovat, hvězdice se mu zabodla do stehna. Překvapeně vykřikl a podíval se na Harryho, který se trochu pousmál. Tohle naštěstí nezapomněl.

         Harry se ve chvilce rozhlédl kolem, ale i ta chvilka stačila na to, aby věděl, že pokud se brzy něco nestane, tak nejspíš s Hermionou umřou. Hermiona byla skvělá čarodějka a znala spousty kouzel, které by ještě umět neměla, ale někdy rozhoduje i síla a početnost. Odrazil jednu kletbu a v hlavě vymýšlel, jak zavolat pomoc. A pak ho to napadlo. Nedávno se učili Patrona ( pozn. Aut. Nevím jestli to není nepsaný už v předešlých kapitolách, ale já to nikde nenašla, takže to píšu sem, ju?). Jemu se sice povedl pouze mlžný opar, ale třeba kdyby se víc soustředil. Rychle začal myslet na nějakou šťastnou myšlenku a bolestně usykl, když ho trefila řezací kletba. Podíval se na Hermionu a věděl.

 „Expectro patronum,“ zvolal a před ním náhle stál statný stříbrný jednorožec.

         Harry na ně omámeně zíral a probral ho až pobavený smích a následně bolestivá kletba. Harry v myšlenkách rychle dal dohromady krátký vzkaz a poslal svého patrona k Brumbálovi.

 „Copak, Pottere. Myslel sis, že ti pomůže Patron?“ ptal se dál a Harrymu se podlomily kolena.

         Najednou zaslechl dívčí výkřik plný bolesti. Harry posbíral veškeré zbytky sil a vzepjal se kouzlu. Ztěžka se vyškrábal na nohy a napřáhl svou hůlku. Neměl už sílu bojovat, ale nehodlal se vzdát. Voldemort se krutě pousmál a chtěl na chlapce před sebou vyslat kouzlo smrti, ale jeho plán mu překazil Brumbál v čele Fénixova řádu. Věděl, že proti nim v tuhle chvíli nemá on ani jeho smrtijedi šanci a tak zavelel k ústupu. V té chvíli Harry omdlel.

 

***

         Harry otevřel oči a zjistil, že leží na ošetřovně. Na chvíli měl v hlavě úplně prázdno, ale stačil pohled na vedlejší postel, kde v záři měsíce ležela Hermiona a okamžitě mu vše došlo. Zavřel oči a přemýšlel. Věděl, že proti Voldemortovi nemá šanci, ne teď, ale možná…
         S tou myšlenkou pomalu a hlavně potichu vstal z postele a vydal se do Nehelvítské věže. Potichu, aby nikoho nevzbudil si do vaku, který měl ještě z dob, kdy vyrůstal u elfů, zabalil několik nejdůležitějších věcí –hvězdice, lektvary a oblečení. Pak ze stolku vytáhnul pergamen, ne který napsal krátký vzkaz a ten i s hůlkou nechal ležet na posteli. Pak se vydal k Hagridovi, kde odvázal Shadowa a neslyšně se vyhoupl na jeho hřbet. Celé tělo ho bolelo, ale on věděl, že pokud chce Voldemorta porazit, musí pro to něco udělat. Nechtělo se mu od jeho rodiny a od Hermiony, ale bylo to pro jejich dobro. Pobídnul pegase a ten tryskem vyrazil do lesa. Útěk se mu povedl, teď stačilo najít bránu.

 

***

Pomalu projížděl lesem a snažil si vzpomenou, kde stojí brána do světa elfů. Tam žili převážně temní elfové, kterým vadilo, jak lidé zasahují do přírody. Nemohl se vrátit do vesnice, protože věděl, že tam by mu nepomohli a navíc by to bylo první místo, kde by ho hledali. Ale temní elfové, to bylo něco jiného. Ti rozuměli magii, jako takové. Věděli, jak ji rozvinout nebo utlumit. Také věděl, že jejich pomoc nedostane jen tak. Byl to hrdý národ, který si nenechal od nikoho poroučet a  Harry moc dobře věděl, že pokud bude chtít jejich pomoc, bude ho to něco stát. Sklonil se, aby se vyhnul několika větvím a když se narovnal, usmál se. Pře ním se rozkládala malá mýtinka a na té stál kamenný kruh, v jehož středu plál jasně modrý oheň.

Rozhlédl se kolem a nakonec pro jistotu vytáhnul z vaku pás s hvězdicemi . Nevěděl, co ho tam čeká, ani jak ho tam uvítají, ale musel se připravit na vše. Pak pobídl Shadowa a společně vstoupili do onoho plamene. Ten se na chvíli zvětšil, zaprskal a když se opět vrátil do své podoby, nebylo po těch dvou ani památky.

 

***

 „Našli jste ho?“ ptala se zoufalá Lily Potterová svého muže a bratra.

 „Ne. Nikde po něm není ani památky,“ odpověděl ji Severu Snape a posadil se do křesla.

 „Siriusi, tak co?“ zeptal se James příchozí.

 „Ptal jsem se. Prý neví, kam by mohl jít. Prý, že když žil tam u nich, nikdy se nedostal dál, než k Bradavicím a to sebou měl své přátelé. A ti taky neví, kde by mohl být,“ odpověděl zničeně.

         Hermiona stojící u okna se otočila a tak všichni mohli vidět, jak se jí po tvářích kutálí slzy.

 „On se vrátí. Slíbil to,“ řekla plačtivě, ale její hlas byl pevný.

         Narážela tím na dopis, který se našel druhého dne v chlapeckých ložnicích i s jeho hůlkou : Mám vás všechny rád, ale vím k čemu jsem byl předurčen a pokud bych něco neudělal, svět by byl odsouzen k záhubě. Vrátím se, až budu připravený splnil svůj úkol.

 

***

   O 6 MĚSÍCŮ POZDĚJI   

 

         Bílý sníh padal z nebe na zem a v lese vládlo ticho a klid. Když tu najednou mýtinu ozářil plamen, ze kterého vystoupil hrdý černý pegas se zlatou hřívou. Na něm seděl muž s dlouhými černými vlasy uchycenými zlatou čelenkou, tak aby mu nepadaly do zářivých smaragdových očí. Kdyby se však někdo podíval blíže, všimnul by si, že čočku oka objímá zlatý kruh, který jako by žil svým vlastním životem. Zářil, tmavnul, světlal – vše podle toho, jak se cítil majitel těchto očí. Na sobě měl pohodlné černé kalhoty, lehkou bílou košili a tmavě modrý plášť s kápí, který měl na rameni sepnutý zlatou sponou ve tvaru půlměsíce a na krku se mu houpal stříbrný přívěšek ve tvaru květu růže s malými rubínky. Přes rameno mu visel toulec s šípy a luk. Kolem pasu měl pás, ne němž bylo pět hvězdic a stříbrná dýka, s černou umělecky vyřezávanou rukojetí, která měla podobu dračí hlavy. Rozhlédl se kolem a na bílé tváři se mu začal objevovat lehký úsměv. Studený větřík se prohnal kolem něj a vdechl jeho vlasům život. Muž stále s úsměvem uchytil těch několik zbloudilých pramínků a zastrčil si je za lehce zašpičatělé ucho. Pak pobídl koně a vydal se do hlouby lesa směrem, kde stál velký majestátný hrad Bradavice.

         Pomalu projížděl lesem a svého čtyřnohého přítele navigoval vždy lehkým stisknutím boků a nebo myšlenkou. Po chvíli začal les řídnout a jemu se naskytl pohled na lehce zasněžený zářící hrad. Schován ve stínu stromů se na chvíli vrátil do vzpomínek.

 

*** Vzpomínky ***

(Pozn. Aut. : Všechny rozhovory v téhle části jsou v elfštině ju?)

        

Chlapec se vynořil na mýtině, podobné té, odkud právě vyšel, ale tam na něj nemířilo pět elfů šípy. Harry polknul a začal horečně přemýšlet, jak z toho ven.

 „Kdo jsi, že se odvažuješ přijít?“ zeptal se nepřátelským tónem Elf s medově zbarvenými vlasy, který stál přímo naproti němu.

 „Harry Potter,“ odpověděl a v duchu děkoval Bohu, že se učil elfštinu učil, když před pěti lety dostal tu možnost.  

 „Člověk,“ řekla elfka se zlatými vlasy, která stála hned vedle toho, který promluvil jako první.

 „Kouzelník,“ dodal muž a přivřel oči.

 „Jakože umíš po našem,“ zeptal se opět a Harry pochopil, že je to nejspíš vůdce téhle skupinky.

 „Vyrůstal jsem u elfů,“ řekl popravdě a Shadow netrpělivě pohodil hlavou.

         Těch pět se po sobě překvapeně podívalo.

 „A co chceš tady?“ zeptala se elfka zvědavě a upřela na něj safírové oči.

 „Pomoc,“ řekl a čekal na jejich reakci.

         Během toho čekání si pohlédl i zbytek. Kromě té blondýnky tu byla ještě jedna elfka, která měla vlasy temně černé. Zbylí dva byli muži – jeden s kaštanovými vlasy a ten poslední s tmavě modrými.

 „Pojeď za námi,“ řekl nakonec ten elf, zapískala  po chvíli k nim přiběhlo pět pegasů – dva bílí, jeden šedák, jeden tmavě hnědý a grošák.

         Všichni elfové nasedli na ty své. Dva se rozjeli před ním, jeden jel vedle něj a dva poslední za ním. Nejeli dlouho, než se ocitli na kopci, ze kterého byl výhled na velké město temných elfů. Harry zalapal po dechu. Tam u nich žili elfové ve vesničkách a i město spíše vypadalo jako větší vesnice, ale tady žili pohromadě. Nádherné domy ať už z kamene nebo ze dřeva, nádherné zahrady a na konci města na menším kopci velký zámek se skleněnou střechou. A tam právě mířili. Několik elfů, kolem kterých projížděli, se po nich zvědavě otočilo a nějaké dítě i vypísklo, než ho jeho matka zahnala do domu.

         Před zámkem elfové sesedli a tak je Harry napodobil a vydal se za nimi. Po chvíli za sebou uslyšeli klapot kopyt. Všichni se na ráz otočili a uviděli černého pegase, jak je následuje. Harry se pousmál a pohladil svého přítele po hebkém čumáčku.
 „Počkej tu, Shadow,“ řekl svému příteli a chtěl se znovu rozejít, ale pegas do něj drcnul čumákem.

         Chlapec si povzdychl a zahleděl se zvířeti do očí. Pegas si odfrkl, otočil se lehnul si do stínu stromů před zámkem. Pak se Harry otočil zpět k elfům.

 „Děje se něco?“ zeptal se, když uviděl jejich překvapené pohledy.

 „Ne. Půjdeme?“ zeptala se blondýnka a pomalu se rozešli k velkému oblouku nedaleko před nimi.

         Tam, v nádherné prostorné místnosti seděla na skleněném trůnu, vysoká černovlasá se zlatou bohatě zdobenou čelenkou ve vlasech v temně modrých šatech. Vedle ní na podobném trůnu seděl muž s temně rudými vlasy.

         Těch pět se jim poklonilo a dřív než to stačil Harry zopakovat se opět narovnali a vůdce předstoupil před ty dva a s další úklonou, začal mluvit.

 „Vaše veličenstva, je to člověk – kouzelník, ale vyrůstal prý u elfů.Ostatně, přijel na pegasovi a umí elfsky. Přišel žádat o pomoc,“ řekl a s další úklonou se vzdálil.

 „Jak se jmenuješ?“ zeptal se muž a upřel na něj své černé oči.

 „Harry Potter,“ řekl pevným hlasem Harry a nepatrně se poklonil.

 „Já jsem Táro – král temných elfů a toto je moje žena a královna Aranel,“ představil se muž a pak pokračoval.

 „Přišel jsi žádat o pomoc. Proč? Tvá kouzelná moc ti nestačí, nebo chceš ovládnout svět?“ zeptal se hlubokým hlasem.

 „Ne pane. Zanedlouho po mém narození mě elfové, tam od nás unesli, aby mi pomohli s mým úkolem, kterým bylo a je porazit mocného černokněžníka, který se chystá vládnout celému světu a zároveň ho tak zničit. Vyrůstal jsem u nich dlouho a učil se vše, co mě naučit mohli. Tehdy se moje magie rozvinula natolik, že jsem nepotřeboval hůlku, abych dokázala kouzlit a ani znát kouzla. Moje magie se bránila sama.Jenže se stalo něco, s čím nikdo jiný nepočítal. Když mě navrátili zpět mé rodině, kteří jsou kouzelníci, koupili mi hůlku, abych mohl chodit do školy pro kouzelníky. Jenže hůlka mou moc omezila a já ji již nadále nemůžu používat, aniž bych k tomu nepotřeboval hůlku. Vím, že ta svou moc mohu rozvinout i s ní, ale to většinou trvá, tak dvacet let, a to je velmi dlouhá doba teď, když temnota a zlo získávají na síle. Když mě před nedávnem onen mág málem zabil,pochopil jsem, že musím něco udělat. Zpět do vesnice, kde jsem vyrůstal, jsem nemohl,neboť tam mě žel bohu magii nenaučí. Ale vím, že vy s magií umíte zacházet. Možná to vypadá i zní troufale, vás o něco takového žádat ve věci, která se vás vlastně netýká, ale jste má a tudíž i mého světa poslední naděje,“ řekl Harry klidným tónem a díval se Tárovi do očí.

        

*

         Harry seděl pod velkým košatým stromem a hledal v sobě svou vnitřní magii. Nedaleko od něj se pásl pegas a užíval si sluníčka. Už tu byl půl roku, ale Táro mu řekl, že tady běží čas jinak, než tam. Tam uplyne čtvrtina doby, co tady, takže tam byl nezvěstný teprve měsíc a půl.

         Celou tu dobu co byl tady se učil nejen probudit znovu svou magii, ale i znovu bojovat, neboť tam ve vesnici byl sice nejlepší, ale tady ho porazil snad každý. Vylepšoval svou mušku a učil se místní zvyky. Velmi brzy se si zde našel přátele, kteří mu velmi rádi pomáhali. Bylo to právě těch pět, co ho sem přivedly – Alcarohtar, Mahtion, Almion, Laurië a Estel.

         Kousek od něj zapraskala větvička. Otevřel oči a ve stejnou chvíli položil svou ruku na hvězdici a podíval se směrem, odkud zvuk vyšel. Stála tam nádherná dívka ve světle modrých šatech. Rusé lehce kudrnaté vlasy jí spadali až k pasu. Na čele se jí blyštěla stříbrná čelenka s perlami. A z dokonalé tváře se na něj dívaly dvě  fialkové oči. Plné červené rty se roztáhly do omluvného úsměvu.

 „Ahoj,“ pozdravila melodickým hlasem.

 „Princezno,“ řekl Harry, vstal a lehce se poklonil.

 „Jen Failë,“opravila ho a rozešla se k němu.

 

*

 

 „Vaše veličenstva,“ pozdravil Harry královský pár a hluboce se uklonil.

         Nevěděl, proč si ho nechali zavolat, ale došlo mu to ve chvíli, kdy do síně vstoupila Failë v nachových šatech se zlatou výšivkou.Byl to rok a čtvrt co byl tady a velmi brzy po tom, co se ti dva setkali Harry pochopil, že k ní něco cítí. Něco, co bylo silnější, než cítil k Hermioně. Přesně před čtvrt rokem, se jí vyznal ze svých citů a ona mu řekla, že si myslela, že už to snad nikdy neřekne. Od té doby se začali tajně scházet. Už žádná stráž či gardedámy, které čekali za rohem. Nedávno se ho zeptala, jestli ji opravdu miluje a on jí řekl, že kdyby mu to její rodiče dovolili, požádal by ji o ruku, jenže nebyl elf a k tomu, nebyl ani urozený, aby se mohl zajímat o princeznu. Failë se ho zeptala jestli to myslí vážně a když přikývnul, sebrala se a utekla pryč s jiskřičkami v očích a šťastným úsměvem na tváři.

 

*

 

 „Je to velmi složitý rituál a také hodně vysilující, ale myslím, že ty to zvládneš. Měl bys vědět, že moje dcera pro mě znamená všechno a nikdy jsem jí nic neodmítnul, i když u téhle žádosti jsem dost váhal. Probudit v někom duši temného elfa. Kdybych nevěděl, že ji opravdu miluješ a ona tebe asi bych to nikdy neudělal.“

 „Já, moc vám děkuji.“

 „Poděkuj, až jestli ty i tvůj přítel přežijete.“    

 

*

 

 „Vypadáš nádherně,“ zamumlala Failë a prohlížela si jeho oči, které zdobil zlatý kruh kolem čočky a trochu pozměněné rysy, které způsobilo ono probuzení.

         Pegas co stál nedaleko od nich popuzeně zařehtal a oba se zasmáli.

 „Ty také, Shadow,“ řekla a projela mu prsty zlatou hřívu.

 „Sailone,“ zamumlala, když ji čísi ruce objaly kolem pasu a jejich majitel jí začal odhalenou šíji pokrývat polibky.

 

*

 

         Pře vstupem do svatého háje stála spousta lidí a všichni čekali na to jediné. Najednou se větve chránící vstup rozestoupily a mezi lid vešli dva elfové, kteří si právě vyměnili své sliby před zraky bohů a svět je teď vnímal jako pár.

 „Sláva princezně Failë a Sailonovi,“ křikl jakýsi chlapec a ostatní jeho slova zopakovali.

 

*

 

 „Vím, že musíš ještě na nějakou dobu odejít a věřím, že tu dobu budeš chtít co nejvíce zkrátit. Jsi temný elf a teď i partner mé dcery. A až se vrátíš, stane se z tebe i vládce. Nech mě domluvit. Vyspěl jsi a sám moc dobře víš, že temní elfové v určité době přestanou stárnout. Ta doba pro vás dva nastala a já s Aranel se chceme vydat do háje a přidat se k našim předkům. Věřím, že budeš dobrý vládce.“

 

*

 

 „Vrať se brzy,“ prosila uplakaná Failë Sailona.

 „Co nejdřív budu moct,“ slíbil a objal ji.

 „Pane, vše je připraveno,“ upozornila Sailona Estel.

 „Už jdu,“ řekl potichu a odtáhnul se od Failë.

 „Počkej,“ řekla a sebrala několik věcí ze stolu za sebou.

 „Až se vrátí, stane se z tebe vládce, tohle dokazuje tvůj úřad,“ řekla a nasadila mu zlatou čelenku, „ tohle tvou moc,“ do rukou mu dala nádhernou dýku, „ a tohle pro to, abys nezapomněl,“ dodala a na krk mu připjala svůj řetízek s přívěšek růže s rubíny na listech.

         Objal rusovlasou dívku a přitiskl ji k sobě. Tak moc ji miloval. Nechtěl odcházet, ale slíbil to. A navíc, tam dluží jedné osobě vysvětlení.

 „Budu pospíchat, jak jen to půjde,“ zašeptal jí do ucha a pak se s váční zmocnil jejich rtů.

 

*

 

 „Dávejte na sebe pozor, pane,“ řekl Almion.

 „A vy my dávejte pozor na Failë,“ požádal je se smutným úsměvem Sailon.

 „Budeme netrpělivě očekávat váš návrat,“ řekl upřímně Alcarohtar a spolu s ostatními se s těžkým srdcem díval, jak jejich přítel a brzy již král, mizí v modrém plameni.

 

***

 

         Voldemort stál na stupínku ve velké síni a sledoval studenty i učitele jak si se strachem v očích prohlížejí jeho i jeho smrtijedy. Tedy až na zmijozelské. Těm hrál na tváři spokojený úsměv. Nikdo neočekával, že zaútočí právě dnes, na štědrý večer, kdy byla ochranná kouzla na několik hodin oslabena. Mezi studenty hledal mladého Pottera, ale bohužel. Posadil se do ředitelského křesla a ukrojil si kousek pečeně. Napil se skřítčího vína a povstal.

 „Drazí studenti, ode dneška přebírám moc nad školou a proto by jste měli vědět, že se zde odehrají jisté změny,“ oznámil jim s úsměvem přejel hlouček studentů, kteří byli z mudlovských rodin.

 „Tak to jdu právě včas,“ ozval se od vstupu melodický hlas.

         Voldemort se naštvaně otočil, aby ztrestal toho, kdo ho vyrušil, když chtěl právě zmučit několik mudlovských šmejdů, ale ztuhnul. Ve vstupu stál majestátný černý pegas se zlatou hřívou a na něm elf, temný elf.

 

***

 

         Harry se rozjel k Bradavicím a hned jak vstoupil, poznal že se něco děje. Potichu vjel do velké síně a uviděl smrtijedy a Voldemorta, který si právě pronášel svůj proslov a pak svůj pohled upřel na studenty z mudlovských rodin.

 „Tak to jdu právě včas,“ pronesl nahlas a tím na sebe upoutal pozornost.

         Voldemort si ho bedlivě prohlížel, ale Harry věděl, že ho nepozná. Duše temného elfa ho změnila.

 „Kdo jsi?“ zeptal se ho naštvaně Voldemort a zamířil na něj svou hůlkou.

 „Sailon – budoucí král temných elfů,“ odpověděl Harry s úsměvem a lehce poklonil hlavu.

 „A co tady chcete, vaše výsosti?“ zeptal se posměšně Voldemort a pár smrtijedů se uchichtalo.

 „Vyřídit si některé záležitosti, než budu most usednout na trůn,“ řekl a sesedl z pegase.

         Ten popošel několik kroků dál, ale stále dával na svého pána pozor. Voldemort si muže před sebou znovu prohlédnul a pozorně se mu zadíval do očí.

 „Harry Potter,“ vyplivnul to jméno jako nějakou nadávku a Harry se znovu lehce poklonil.

  „Ano, i tak se jmenuji,“ připustil a připravil se na boj, který okamžitě nastal.

         Voldemort na Harryho okamžitě vyslal kletbu smrti, kteou zničil ještě vletu.

 „Koukám, že máš svou moc zpátky,“ řekl trochu překvapeně Voldemort.

 „Co se dá dělat,“ řekl s pokrčením ramen Harry a vypálil na Voldemorta šíp, který se v letu přeměnil na oheň.

         Voldemort vyčaroval vodní stěnu, ale ani ta šíp nepoltila a tak se zabodnul do Voldemortova ramene. Voldemort se udiveně podíval na muže před sebou a pak se jeho udivený pohled změnil na nenávistný.

 „Zabiju tě, Pottere,“ prskl a vyslal na něj dvě zelené kletby smrti.

         Harry se jim oběma vyhnul a pak začal odříkávat dlouhou formuli napůl v latině napůl ve staré elfštině. Po jeho pravé i levé straně se rudě zablesklo a vedle něj stáli dva černí trojhlaví psi s ohnivýma očima. Oba zavětřili a vyrazili proti Voldemortovi. Ten se je snažil zastavit smrtícími kletbami, štíty nebo odpuzujícími zaklínadly, ale oni běželi dál.

 „Jsou to Kerberovi pomocníci,“ řekl tvrdě Harry. „Odvedou tě přímo do očistce, kde setrváš do té doby, než ti všechny tvé oběti odpustí, ale do té doby, budeš prožívat bolest tisíckrát horší, než jsi způsobil.“

         S jeho posledním slovem se kolem psů a Volemorta rozprostřela rudá mlha, která když zmizela, nezanechala po těch třech jediné památky. Smrtijedi se po sobě polekaně podívali a snad by se i pokusili o útěk, ale to už  je strefilo hromadné omračující kouzlo.

 „Harry,“ ozvalo se za ním patrně a když e otočil, ocitl se v náručí své matky a otce.

 „Rád vás vidím. Siriusi, Severusi,“ řekl s pokývnutím.

 „Harry,“ zvolal za ním dívčí hlas a náhle byl uvězněn v Hermionině náručí.

 „Ahoj, Mio,“ řekl a odtáhnul se do ní.

 „Co se děje?“ zeptala se, když viděla, že je odtažitý.

 „Musíme si promluvit,“ řekl poněkud ztrápeně a odvedl ji kousek stranou.

         Řekl jí celou pravdu. O tom, že poznal Failë a okamžitě se do ní zamiloval a že si ji vzal. Omlouval se Hermioně, že to udělal takhle, když ona na něj čekala, ale prostě ten cit byl silnější. Chvíli se na něj nevěřícně dívala a pak utekla do Nebelvírské věže. Bylo to kruté, ale lepší, než kdyby se na ni zamilovaně díval a lhal jí do očí.

         Vše pak samozřejmě musel vysvětlit i svým rodičům, příbuzným a Brumbálovi.

 „Takže teď odejdeš zpět tam a už se nevrátíš?“ zeptala se Lily a po tvářích jí tekli slzy.

 „Ne, nejspíš ne,“ řekl se smutným úsměvem a sevřel v dlani přívěšek na krku.

 „Byl bych rád, kdybys zůstal, ale vím, jak je láska silná a jak to tak vypadá, tak ty už sem ani nepatříš, co,“ zeptal se s úsměvem James, ale bylo mu těžko.

         Harry přikývl a pomalu se rozešel k pegasovi stojícímu v rohu síně.

 „To už jdeš?“ zeptala se plačtivě Lily a přitiskla se ke svému manželovi.

 „Ano. Sbohem. A  vyřiďte prosím Hermioně, že se omlouvám,“ řekl a vyhoupnul se na pegasův hřbet.

 „Vyrážíme domů, příteli,“ pronesl elfsky a vyjel do mrazivé noci.

         Po chvíli se ztratil všem z dohledu a poslední co několik z nich vidělo, byl malý modrý záblesk nad lesem.

 

*****

*********

**************

**********

*****

 

O několik měsíců později slavili temní elfové narození syna a dědice půvabné Failë a mocného Sailona. Do jejich historie se zapsal jako jeden z mnoha moudrých vládců a poté, co se i s Failë vydal do hájů, aby se připojili k předkům a bohům, zdobil jejich obraz jednu z mnoha chodeb královského zámku. Tam si pak oba užívali svobody a volnosti a čekali s ostatními na dobu, kdy by je jejich lid potřeboval.

A kouzelníci? Ti z Harryho Pottera udělali hlavního hrdinu ve spoustě příběhu a někteří dokonce tvrdí, že čeká, až se na zemi objeví další zlo.

Někdo zapomněl, někdo vzpomínal, ale příběh o dítěti, které vychovali elfové, porazil mocného černokněžníka a nakonec zmizel a stal se temným elfem, přetrval.

             

18.08.2009 15:37:26
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one