Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Tak a je tu další kapitolka. Chtěla bych ji věnovat  Sirině ( I když to asi číst nebude ), ona ví proč. Nevím k čemu teď napíšu další kapitolku, protože tam mam ještě zadaný ty jednorázovky na citáty. Ke kapitolce. Nejen podle mě je divná, ale to je na vás. A ještě něco. Tahle povídka bude asi jedna, i když kdo ví, z těch nejkratších, neboť se už blíží ke konci.

         A tak čas běžel dál. Harry poznal spoustu lidí, se kterými se brzy spřátelil. Bylo jich mnoho a ani jedenkrát nezalitoval, že se nepřidal k těm „oblíbeným“. Neměl sice možnost zahrát si famrpál, ale že by mu to nějak zvlášť vadilo, to se říct nedá. Zatímco většina z těch „lepších“ trénovala, nebo se jen tak vychloubala, oni si užívali spousty legrace.

Díky tomu, že nedělali rozdíl mezi tím, kdo je z jaké koleje, měli velkou výhodu. Každý znal nějaký kus hradu, takže nebylo těžké sestavit mapu, která se jim velmi hodila při kladení pastí. Také využívali síly a výjimečnosti každého jedince. Nikdo je přesně nevedl, ale všichni spolupracovali a pokud někdo přišel s nějakým nápadem, zapojili se do něj všichni. A pokud měl někdo nějaký malér, ostatní se za něj postavili a pomohli mu. A věková hranice také nebyla problémem. A tím se právě lišili od těch druhých. Tam byl jeden určený vůdce. Několik skupin, které nechtěli mít s jinou nic společného a pokud se někdo dostal do průšvihu byl to jeho problém.

         A pak tu samozřejmě byla veřejně známá válka mezi těmito dvěma skupinami. Učitelé o ní věděli, ale nikdy nic neudělali. Vždyť oni se jí kdysi také účastnili. Někteří z nich dokonce věřili, že je to připraví na život. I tak trochu měli pravdu. Na život to však připravilo pouze ty, kteří znali spolupráci, spojenectví a jednotu. Neboť ti, kteří za sebe posílají slabší, a nebo několik lidí na jednoho, tak ti v opravdovém životě moc neuspějí. Zvláště teď, když probíhá válka s Voldemortem.

         I Harry se něco naučil. Naučil se nepodceňovat nepřítele, pozvednout hůlku i proti svému bratrovi, - neboť ani ve válce nebude ušetřen bojovat proti známým – věřit v celistvost,  jednotu a vždy si každý krok pořádně promyslet. A aniž by to v tuhle chvíli někdo tušil, tak si našel silné a věrné spojence a přátele. Bylo jich hodně, ale přesto mu nic nezabránilo, aby je – s jejich svolením – odvedl do elfí vesničky, kde celou dobu vyrůstal. Asi si umíte představit ten rozruch, když se z hradu vytratila polovina studentů.

          Čas všem utíkal tak rychle, že se ani nenadáli, a byl tu poslední týden před Vánocemi. Příští pondělí odjíždí někteří studenti domů a i mezi žáky nastane dočasný mír. Byla zrovna večeře, když si Brumbál vyžádal klid.

„Chtěl bych vám jen oznámit, že v neděli – než někteří odjedou na Vánoce domů – proběhne vánoční ples. Od osmi hodin, tady ve Velké síni. Na ples však smí pouze studenti od čtvrtého ročníku výš..“

         V tu chvíli se v síni rozpoutala živá debata. U dívek, co si vezmou na sebe, a u chlapců,  koho a jak mají pozvat.

        

 

 

Síň již zela prázdnotou, všude byla tma a všichni se již dávno vydali na svou cestu do země fantazie a do svých snů. Opravdu všichni? Ne. Našli se i tací, kteří se toulali po nepoužívané části hradu. Chlapec právě ze zadu objal dívku a vtiskl jí něžný polibek na krk a pak se zeptal : „Už víš, s kým půjdeš na ples?“

„Ne, zatím mě nikdo nepozval.“

„Takže mám stále šanci?“ zeptal se znovu mladík.

„Pokud si pospíšíš tak se malá naděje najde.“ Škádlila  ho, přestože věděla, že jemu by kývla na všechno.

„Hm, tak toho se musí využít. Co říkáš? Půjdeš se mnou na ples?“ Znovu ji políbil, tentokrát však na ucho.

„Odpověď znáš moc dobře sám.“

         Chlapec otočil dívku čelem k sobě a začal ji hladově líbat na rty. Ta se nenechala dlouho pobízet a sama se zapojila do vášnivého souboje. Pak se od něj něžně odtáhla a řekla : „Měli bychom jít, zítra nás čeká náročný den.“

„To zvládnem.“ Namítl a chtěl se znovu zmocnit jejích rtů.

„Ne, Harry, jdeme!“

„Mio, vždyť…“ chtěl znovu namítat, ale pohled jeho přítelkyně ho zarazil, a tak společně vyrazili do věže.

         Ano, přesně tak. Po pár měsících, co se znali, přerostlo jejich přátelství v lásku. Využívali každého okamžiku, neboť věděli jak je štěstí i život vrtkavý. Harry se na ni podíval a usmál se. Ještě dnes si pamatoval na jejich první polibek a na to jak to všechno začalo.

 

            Skupinka studentů si v jedné z mnoha chodeb povídala. Najednou z jednoho rohu vyšla jiná skupinka. Mezi nimi byl i Alex. Ten, jakmile spatřil svého bratra a několik jeho přátel, se nehezky usmál. Samozřejmě, Harry byl jeho bratr, ale v této válce to byl jeho nepřítel.

         Alex si nenápadně vytáhl hůlku,  zamířil na jednu z dívek a vyslal na ní jedno velmi ošklivé kouzlo. Ten, proti komu bylo vysláno, měl prožívat své nejhorší vzpomínky, na tom nejhorším místě.

         Harry sice kouzlo neznal, ale když uviděl Hermionin bolestný obličej, bez přemýšlení vyslal proti svému bratrovi a jeho přátelům silnou tlakovou vlnu. Dál se o ně nezajímal. Sklonil se k Hermioně a přitiskl jí ruce na spánky. Zpod jeho prstů vyšlo modré světlo. To jakoby se vpilo Hernmioně do hlavy. Její výraz se změnil a ona se vděčně podívala na Harryho Jejich obličeje od sebe byly vzdáleny asi 5 centimetrů. Harry chvíli váhal než tuhle mezeru narušil a ostýchavě přitiskl své rty na ty Hermioniny.

 

Ze vzpomínání ho vyrušil Hermionin hlas. Prolezli vstupem do společenské místnosti a došli až ke schodům. Harry se k Hermioně sklonil a něžně ji políbil.

„Dobrou noc a sladké sny. Ráno tu na tebe budu čekat,“ řekl Harry.

 Hermiona jen přikývla a s úsměvem na tváři se vydala po schodech do svého pokoje. Harry ji chvíli pozoroval. Jakmile uslyšel bouchnutí dveří, otočil se a sám se vydal do ložnice.

 

 

         Zbytek týdne utekl jako voda. Nikdo se ani nenadál a byl čas se připravovat na ples. Věděl to i Harry s Hermionou, kteří se právě loučili se Shadowem. Čerství sníh jim křupal pod nohama a na nebi se objevili první hvězdy. Venku byl takový klid a mír. Ve společenské místnosti tomu bylo naopak.

         Chlapci, kteří již byli připraveni a čekali na své partnerky si povídali. Dívky byli nervózní z toho, že se nestihnou pořádně připravit a pobíhali z pokoje do pokoje.

„Hned budu hotová. Dej mi tak dvacet minut.“ Pošeptala Hermiona Harrymu před schodištěm.

„Máš půl hodiny.“Odpověděl též šeptem.

         Oblečení si koupili ve středu v Prasinkách. Teda koupili. Hermiona si šaty koupila sama, ale Harry si je vybral a koupil s její pomocí. Po dlouhém dumání a několika hádkách si Harry koupil temně černý společenský hábit. Takže pokud šlo o něj, byl oblečen rychle. Potom co se oblékl, sešel dolů, sedl si do jednoho volného křesla a začal si hrát s Křivonožkou, který se k němu přiloudal.

         Hermiona vešla do ložnice. Její spolubydlící pobíhali sem a tam a neustále na sebe něco pokřikovali. Ona si jich nevšímala. Zamířila k posteli, kam si ráno položila šaty. Šaty byly světle růžové na ramínka ( Nebudu je celkově popisovat, jsou v galerii, tak se na něj podívejte, jsou vážně hezké.) . Boty byli páskové na vysokém podpatku – stříbrné. Pak přišlo na řadu líčení. Oči si zvýraznila tužkou na oči a řasenkou, nakonec použila světlé stíny a do koutků nanesla několik třpytek. Rty si přetřela růžovým leskem. A nakonec účes. Nejprve nevěděla, ale nakonec si vlasy vyčesala na horu, kde pak vytvořila elegantní drdol. Pár pramínků, které nechala volně, jí rámovaly obličej. Na uši si připnula stříbrné dlouhé náušnice a na krk  stříbrný řetízek s malou perličkou. Několik dívek se dokonce v tom shonu zastavilo a pochválilo jí její práci. Hermiona se s díky usmála, naposledy se na sebe podívala do zrcadla a vyšla na schody.

         Nejprve se podívala přes zábradlí dolu. Harry stále seděl v křesle a hladil Křivonožku. Nadechla se a sešla dolů. Po cestě si jí samozřejmě pár lidí všimlo, takže než došla úplně dolů, díval se na ní s obdivem i Harry. Zvedl se z křesla a šel jí na proti.

„Strašně moc ti to sluší.“ Zašeptal jí do ucha, když došel až k ní.

„Děkuju. Tobě taky.“

„Půjdeme?“ Zeptal se a nabídl jí rámě. Přikývla.

         Po cestě k velké síni na sobě ucítili několik závistivých pohledů. Oni dva si z toho však nic nedělali. Jakmile vešli do síně museli se zastavit. Tam kde bývaly kolejní stoly byl taneční parket. Pouze podél zdí stály malé stolečky. Tam kde obyčejně stál učitelský stůl, bylo připravené podium pro kapelu. Ze stropu se snášeli malé třpytivé sněhové vločky a na několika místech vyselo jmelí. Celkově byla síň velmi pěkně vyzdobená. 

         Harry s Hermionou zamířili k jednomu stolečku v rohu. Na bílém ubruse se stříbrným zdobením stál lampiónek, ve kterém hořela svíčka. Posadili se s tím, že počkají dokud Brumbál nezahájí ples.

         Jak se tak Harry díval po síni, uviděl své rodiče, jak se baví s Alexem. Ze začátku mu Harry záviděl, že má tak blízko k rodičům, ale brzy pochopil, že Alex s nimi strávil celý život, zatím co Harry jen několik měsíců. Byl tak zabrán do svých myšlenek, že si ani nevšiml, že ples již dávno začal. Na to ho upozornil až tančící pár, který mu zakryl výhled. Otočil se k Hermioně, která se bavila s dívkou u vedlejšího stolu. Pohladil ji po ruce a zeptal se : „Smím tě požádat o tanec?“

„Samozřejmě,“ odpověděla.

         Oba tančili úžasně, takže nebylo divu, že je ostatní spíše pozorovali, než tančili. Když dotančili, šli si pro něco k pití. Zastavili se kousek před stolem s občerstvením. Hermiona vzhlédla nad sebe a usmála se. Nad nimi vyselo jmelí. Harry se též podíval, pak si ji k sobě něžně přitáhnul a políbil ji. Tohle byl opravdu vydařený večer. Kdyby jen tak měli ponětí, co je za nějaký čas čeká.

        

08.07.2008 15:44:20
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one