Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Epilog

Tak a je tu poslední kapitolka k této povídce. Abych pravdu řekla, stala se jednou z mých nejoblíbenějších, neboť je tohle mé oblíbené téma. Doufám, že se vám líbila a moc děkuji těm, kteří mě v téhle povídce podporovali.
PS: Pokud by jste chtěli tak jsem možná schopna napsat ještě jednu malinkatou kapitolku o Damienově návštěvě, ale vše je jen na vás.

Nikdo nechápal jeho odpověď. Nikdo nevěděl, co má v plánu. Ale s tím,  co se stalo v následujících pěti minutách, zaručeně nikdo nepočítal.

 

 

            Damien seděl v knihovně a listoval nějakou velmi starou knihou.  Za měsíc skončí škola a on se konečně musí rozhodnout. Jeho oči bezcílně bloudili po stránkách, když ho najednou zaujal jeden nadpis. Jakmile ho dočetl v jeho očích zazářila nová naděje, Měl tušení, že ho pak budou oba nenávidět, ale bylo to lepší, než kdyby svět kvůli němu upadl do záhuby a nebo aby ho nenáviděla jeho rodina. Takhle ho bude snad nenávidět jen jeho otec a doufal, že ne věčně. I když po té, co mu ukáže, že i přes to, že je jeho synem, ho nehodlá ve všem poslouchat, netušil.

            S povzdechem si přivolal pergamen a začal si opisovat starý rituál, na který už lidstvo docela zapomnělo. Když ten večer sdělil Natali, na co přišel, udělala přesně to v co doufal. Podpořila ho a dodala mu odvahy.

 

 

            Damien natáhl ruce dlaněmi obrácenými k nebi, zaklonil hlavu a začal odříkávat formuli v dávno zapomenutém jazyce. Po minutě odříkávání se začalo nebe zatahovat. Černé mraky pokrývající nebe tak zahalily celou zemi do stínu. Po chvíli začalo slabě hřmít, ale s přibývajícím časem nabývalo hřímění na síle.

            A pak z nebe vystřelily dva blesky. Oba se jakoby vpili do Damienových dlaní, které on v zápětí obrátil proti užaslému Voldemortovi a Brumbálovi. Proud světla a energie vystřelil z jeho rukou a vpil se do nich. Za okamžik z jejich těl opět vystřelil, ale tentokrát byl zbarvený několika barvami.

            I přes to, že se do obou  vpil bílý paprsek, z Voldemortova těla vyšel zeleno-černo-červený a z Brumbálova červeno-bílo-černý. Jakmile se paprsky světla vpili do nebe, naposledy silně zaburácelo, začalo pršet a na svět opět vykouklo slunce.

            Damien poklesl v kolenou. Natali k němu hned přiskočila a podepřela ho.

„O-omlouvám se, vám oběma, ale je to tak lepší. Mám tě rád tati,“ řekl Damien před tím, než se spolu s Natali přemístili neznámo kam.

            Voldemort ani Brumbál to nechápali. Co to mělo znamenat? Avšak v okamžiku to oba zjistili. Voldemort dál nechtěl čekat a nevíc zaskočený Brumbál byl lehký cíl. Chtěl proti němu vyslat kletbu smrti, avšak jeho hůlka nereagovala.

„Co se to…“ začal se ptát Voldemort, ale přerušil ho Brumbál.

„Tvůj syn nám zřejmě odebral magii.“

„Tak to pochybuji, Brumbále. Jak by to asi tak dokázal? Nikdy jsem neslyšel o žádném kouzle, které by to svedlo. Vy snad ano?“

„Ne, to opravdu ne. Ale jak oba dva víme, Damien je velmi nadaný kouzelník a nikdo z nás netuší kde byl poslední dva roky. A vysvětluje to i jeho slova : „Omlouvám se vám oběma, ale je to tak lepší.“ Svým rozhodnutím zůstal neutrální. Ví, že ani na jedné straně není nikdo již tak mocný a že tvé děti nechtějí pokračovat v téhle bitvě, neboť toho v sobě mají velmi mnoho ze své matky. A omlouval se asi víc tobě, Tome, než mně. Moc dobře ví, že já nebudu mít problém naučit se žít jako mudla, ale ty? Ten který je od počátku nenáviděl?“ Položil Brumbál řečnickou otázku.

„Otče, myslím, že bude lepší, když půjdeme domů,“ řekl John, chytil svého otce za rameno a společně s ním se přemístil.

            Chvíli po něm se přemístili i ostatní.

 

 

            Natali položila Damiena na postel a přinesla mu několik lektvarů.

„Jak je ti?“ Zeptala se starostlivě a pohladila ho po tváři.

„Budu v pořádku, jen si potřebuji odpočinout,“ ujistil ji a chytil ji za ruku.

„Dobrá, nechám tě odpočinout,“ řekla a začala se zvedat.

„Ne, buď tu prosím se mnou,“ zaprosil.

            Natali se usmála, lehla si vedle něho a stulila se mu po boku. Za chvíli již oba spali nerušeným spánkem.

 

 

„Řediteli, vy tušíte, proč Damien udělal zrovna tohle?“ Zeptal se Sirius po té co se všichni sešli v Brumbálově pracovně.

„Jak jsem už vysvětlil Tomovi, Damien nás ani jednoho nechtěl zabít, ale při tom se nemohl rozhodnou na jakou stranu se přidat. Na jedné má rodinu a na druhé někoho, kdo se o něj staral po určitou část jeho života a dali mu spoustu lásky a taky přátele. Musel objevit tenhle rituál, který musí být neuvěřitelně starý.A nepochybuji o tom, že když ho nalezl, hned uviděl možnost jak tuhle válku ukončit způsobem, o kterém by jeho otec ani nepřemýšlel, a přitom by nikomu nemusel ublížit.“

„A co ta dívka, co byla s ním?“ Zeptala se Lily.

„To netuším. O její totožnosti se můžeme jen dohadovat,“ řekl Brumbál a na chvíli se zamyslel. „Slečno Granerová, mohl bych vás poprosit o laskavost?“

„Ale jistě pane řediteli. Co potřebujete?“ Zajímala se Hermiona.

„Byl bych vám neskonale vděčný, kdybyste mi vy a ještě několik lidí, pomohli se zařadit mezi mudly. Budu potřebovat dům, nějaké vybavení, přeměnit peníze a tak dále.“

„Vy to berete takhle?“ Zeptal se překvapeně Ron.

„Samozřejmě pane Weasley. Nic jiného se dělat nedá, neboť mám tušení, že to kouzlo, které Damien použil, již nejde zvrátit a tím, že budu naříkat nad rozlitým mlékem, nic nespravím. Navíc, budu jistě velmi poučné zjistit, jak mudlové žijí doopravdy.“ řekl s jiskřičkami v očích. „Navíc mám bohužel dojem, že chudák Tom to nebude mít tak jednoduché....“

 

 

            Voldemort měl na Damienův čin úplně opačnou reakci, než Brumbál. Chodil po své pracovně a házel vším, co se mu dostalo pod ruku a při tom si broukal všelijaké názvy mučících kleteb..

            Elena spolu s ostatními seděla v obýváku a přemýšlela, jak vše vyřeší. John již odčaroval nějaká kouzla, takže měl její manžel přístup do všech komnat i domu bez toho, aniž by potřeboval magii, ale nikdo netušil jak vše nakonec dopadne.

            Po chvíli rány ustali a Voldemort se vydal pryč. Celá rodina běžela za ním a dohonila ho až v obrazárně. Stál před obrazem Damiena, který se na ně usmíval.

„Jediný Damien, je celý po tobě Eleno,“ řekl do ticha. „Jediný z mých dětí nezdědil – tedy až na dědičné schopnosti – nic po Zmijozelovi. Je tak čestný a rozhoduje se pouze svým srdcem. Viděl jsem to již tenkrát, ale myslel jsem si, že to mohu změnit, ale zapomněl jsem na to, jak jsou Nebelvíři tvrdohlaví. Mohl jsem se k němu chovat mile nebo mu vyhrožovat, ale nikdy by se nezměnil. A já z něj chtěl udělat svého nástupce,“ dořekl a hořce se zasmál.

„Tome…“

„Ne, Eleno, ať bych se snažil, jak bych chtěl jednou by to takhle stejně dopadlo,“ řekl a s ledovou maskou na obličeji se otočil zády k obrazu.

 

 

 

----------- O 5 LET POZDĚJI -----------------------------------

 

            Slunce se před chvíli vyhouplo na oblohu a už se nestačilo divit tomu, co se děje. Neuplynul den, aby Damien nepomyslel na svou rodinu a právě dnes se k ní spolu se svou ženou a dětmi chystal, aby si s nimi vše vyříkal. Ano, s dětmi.

            Po malé svatbě, na které byli přítomni jen jejich přátelé ze školy, mu Natali porodila krásnou holčičku – Angelu – které za pár dní budou tři a nedávno i syna Jesseho. Dnes, po tak dlouhé době, se hodlal konečně podívat svému otci do očí a chtěl od něj slyšet, co si myslí. A Také jim chtěl ukázat jejich vnoučata.

            Těsně před tím, než se přemístili mu Natali řekla: „Nezapomeň, že ať to dopadne jakkoliv, tak my tě podržíme.“

            A Damien si uvědomil, že má pravdu. Natali vždy stála při něm a dodávala mu odvahy. Ano, jak to dnes dopadne jakkoliv, tak nikdy neztratí rodinu, jen se jeho rodina o něco zmenší.

„Samozřejmě miláčku,“ odpověděl ji a pak se přemístili.

            Byl čas čelit minulosti.

  

13.12.2008 19:34:57
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one