Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)

21. Kapitola - DChR

Takže, jak si jistě všimnete, tahle povídka nám dá brzy sbohem. Vidím to tak na dvě kapitolky, víc ne.

Elen se dívala na dvojici, která se právě přemístila k nim na zahradu. Chvíli jí trvalo, než jí došlo, co jsou zač. Neváhala ani chvilku a vrhla se svému nejmladšímu synovi kolem krku. Po tom, co se s ním přivítali všichni jeho sourozenci, se Elen Damiena zeptala : „A kdo je tahle mladá dáma?“

            Damien se pousmál, chytil Natali za ruku a řekl : „Tohle je Natali Stoperová. Moje snoubenka.“
            Po tomhle prohlášení nastalo ticho. Všichni měli manželství dohodnuté. Nikdo se neodvažoval vzepřít jejich otci a najednou Damien udělá tohle.

„No, nevím jestli z tohohle bude otec nadšený,“  řekl Erick a podíval se na svého bratra.

„Je mi jedno, jestli z toho bude otec nadšený nebo ne. Rozhodl jsem se, jak mi radilo srdce a svědomí a nehodlám na svém rozhodnutí nic měnit,“ řekl Damien a objal Natali kolem pasu.

            Elen se na něj ztrápeně podívala. Znala svého muže a věděla, že pokud má s Damienem nějaké plány, tak se jich jen tak nevzdá. Posadili se na venkovní posezení a povídali si. Damien s Natali jim vyprávěli co všechno zažili, když se tam najednou objevil Voldemort.

„Damiene?“ Hlesnul nevěřícně.

„Ano otče, jsem to já. A tohle je Natali, moje snoubenka.“ Odpověděl mu a podíval se mu do očí.

            Voldemort v té chvíli snad zkameněl. Náhlý pocit radosti vystřídal vztek.

„Můžeme si promluvit?“ Zeptal se.

            Damien přikývl a následoval ho do jeho pracovny. Zbytek se přesunul do malého salónku kousek od Voldemortovy pracovny. Posadili se a v tichosti vyčkávali. Až na Natali. Ta nervózně pochodovala po chodbě a kousala si spodní ret.

 

------ V PRACOVNĚ ----------

 

            Voldemort počkal dokud jeho syn nezavřel dveře a nepodíval se na něj. Měl tak možnost si ho pořádně prohlédnout. Vyspěl. Dětské rysy se dávno ztratily a před ním teď stál mladý muž, a i když si to nechtěl Voldemort přiznat, tak byl tajemný a síla z něj přímo sálala.

„Ona je z čistokrevné kouzelnické rodiny?“ Zeptal se ho.

„Ne,“ odpověděl jednoduše Damien.

„Tak jak je možné, že jsi se s ní zasnoubil?“ Zeptal se Voldemort a klid z jeho hlasu se pomalu vytrácel.

„Protože ji miluji,“ řekl s úsměvem Damien.

„Ale jsi můj syn a to znamená, že mě budeš poslouchat. Rozejdeš se s ní, a to hned. A zítra při útoku na Bradavice, budeš stát po mém boku,“ přikazoval mu Voldemort.

„Promiň otče, ale již dávno nejsem malé dítě, a o tom, co udělám rozhoduji sám. S Natali se nerozejdu. A ohledně zítřka. Jak víš, že jsem se rozhodl právě pro tvou stranu?“ Zeptal se Damien.

„Pokud se s ní nerozejdeš a nepostavíš se zítra na mou stranu, tak tě vydědím,“ vyhrožoval mu Voldemort.

„Můžeš mě vydědit. Můžeš mi vzít jméno. Můžeš cokoliv, ale své rozhodnutí nezměním,“ pronesl Damien temně.

„Damiene, já tě varuji. Nepokoušej moji trpělivost!“

            Voldemort nechtěl svého syna ztratit, ale také se mu nehodlal podřídit. Ano mohl ho vydědit. Nesměl by používat jeho příjmení, neměl by přístup k rodinnému trezoru, a možná by ho připravil i o nějakou dědičnou schopnost, ale věděl, že ta magická síla, která se v něm ukrývá je pouze jeho a  nikdo mu ji nedokáže vzít. Byl to jeho syn, měl ho rád, ale zrovna v téhle chvíli o něm smýšlel jako o výhodném spojenci.

„Nech si svá varování, já své rozhodnutí nezměním,“ řekl mu klidným hlasem Damien.

„V tom případě jistě víš, co bude následovat,“ řekl Voldemort.

            Damien kývl. Voldemort viděl, že prohrál. Ale než by se smířil s tím, že si jeho syn vezme mudlovskou šmejdu a znečistí tím tak jeho rod a k tomu neměl ani jistotu, jestli by stál na jeho straně, tak to ho raději ztratí. Znovu se na něj zadíval a povzdechl si. Pak vykonal složitý pohyb rukou a při tom odříkával nějakou formulku. Když skončil, rozprostřela se kolem Damiena zelená mlha. Ta po chvíli zmizela. Damien se podíval na svého otce, pak se otočil a vydal se do salónku.

            Když se kolem něj rozprostřela ta zelená mlha, která ho zbavila práva používat jméno Radlle a také hadího jazyka a ještě schopnosti vykouzlit oheň (od každého předka jedna schopnost), pocítil na chvíli lítost a úzkost. Lítost nad tím, že jeho otec dal přednost neposkvrněnosti rodu před vlastním synem. Pak si však vzpomněl na svůj plán a byl částečně rád, že se jeho otec tak rozhodl. Nemohl by se mu podívat do očí, kdyby ho přijal i s Natali do rodiny a on by mu pak provedl to, co chystal.

            Vešel do salónku, chytil Natali za ruku a řekl: „Rád jsem vás viděl. Možná se už neuvidíme, ale chci, abyste věděli, že vás mám rád. Je mi líto, že si mohu odvést jen Dafné, ale důvod vám otec jistě vysvětlí sám.“

            Pak se se zábleskem přemístil. Kam, to nikdo nevěděl, až na něj a na Natali. Oba věděli, že se tohle nejspíš stane a i kdyby ne, tak chtěli žít ve vlastním domě. A tak si koupili malý domeček v jedné kouzelnické vesnici ve Skotsku. Někomu to přijde daleko, ale po tom co se chystal Damien udělat, pochybovali, že budou ještě v Anglii vítáni.

„Jaké že máš teď vlastně příjmení,“ Zeptala se Natali, když jim přinesla čaj do malého, ale útulného obýváku.

„No, buď můžu používat jméno po matce White a nebo po svatbě přijmu to tvé. A nebo bych se mohl vrátit ke své dřívější identitě a to ke jménu Harry Potter,“ řekl Damien a usmál se na ni.

„Budu ve sklepě. Musím se připravit na zítřek,“ řekl Damien a vydal se po schodech dolů.

 

 

            Druhý den vstávali brzo. Dvakrát zkontrolovali, jestli mají všechno a pak se přemístili k Bradavicím a dali se do příprav. Když vše bylo hotovo, schovali se na okraj lesa a vyčkávali. Asi za dvě hodiny se na Bradavické pozemky přemístil Voldemort se svou armádou a jak Damien ke své lítosti zjistil, i se zbytkem rodiny.

            Po chvíli se Bradavická brána otevřela a zní vyšel Brumbál s Fénixovým řádem a několika studenti a spojenci. Damienovi bylo líto, že udělá to, co udělá, ale bylo to to nejjednoduší a také nejlepší řešení, na které přišel.Viděl, jak Brumbál a Voldemort stanuli proti sobě a začali promlouvat. Tohle bylo pro Damiena znamení. Kývl na Natali a oba se vydali k oběma rivalům. Nikdo si jich nevšímal. Všichni mysleli jen na jedno – na boj. Na to, že tímto dnem může všechno skončit. A ono skončí. Když byli asi deset metrů od Voldemorta a Brumbála, někdo si jich konečně všimnul.

„Damiene?“ Zeptala se hnědovlasá dívka – Hermiona.

            Damien se po hlase otočil a  podíval se jí do očí. Pak přikývl na pozdrav a postupoval dál. Tentokrát však již pod dohledem své rodiny a Fénixova řádu.

„Otče, Brumbále,“ pozdravil je oba Damien.

„Co tady děláš?“ Zeptal se ho Voldemort.

            Damien se smutně pousmál a řekl : „Přišel jsem ukončit tuhle nesmyslnou válku. Rozhodl jsem, na které straně budu stát.“

            Oba chvíli nechápali, jak to myslí. Vypadal, že je  rozhodnutý, ale nemohli si přečíst jeho mysl tak snadno, jak si mysleli. A tak jim nezbylo nic jiného, než se zeptat.

„A jaké je tedy tvé rozhodnutí?“ Zeptal se Brumbál na věc, která teď trápila jeho i všechny ostatní. 

„Brzy ho poznáte Brumbále. Ale nejdřív bych se chtěl vám oběma omluvit. Je to ode mne nefér, ale je to to nejlepší řešení. Možná se vám to tak nebude ze začátku zdát. Možná nikdy nepochopíte můj záměr, ale i když mě možná budete oba nenávidět, je to jedno z mála rozhodnutí, u kterých jsem si jist a nehodlám je měnit,“ odpověděl.

            Nikdo nechápal jeho odpověď. Někdo nevěděl, co má v plánu. Ale to co se stalo v následujících pěti minutách, tak s tím zaručeně nikdo nepočítal.

05.11.2008 18:21:04
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one