Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)

20. Kapitola - DChR

Tak a je tu ta slíbená kapitolka. Zatím je neopravená, ale snad vám to nevadí. Je krátká, ale snad mi to prominete. Jinak je tu začátek dalšího školního roku. Nevím jak to tenhle rok bude s kapitolkama, protože je možný, že limit splníte a  já přidám kapitolu až po pár dnech, stejně tak jako teď. Tak doufám,  že mě za to neukamenujete .

            Procházeli velkou bránou na níž se skvěl nápis Tantus ludus – název školy. Natali se  chytila Damiena za ruku a společně se vešli. Ve vstupní síni, tolik podobné té, kterou Damien znal z Bradavic, seděla u stolu blonďatá čarodějka ve středních letech. Když k ní dorazili, zvedla k nim své modré oči.

„Jména?“ zeptala se bez pozdravu či otázky, co potřebují.

„Natali Stoperová a Damien Raddle.“ Představil je oba Damien.

            Čarodějka přikývla mávla hůlkou, podívala se na jeden z mnoha pergamenů a řekla : „Vaše zkouška začne za půl hodiny, zatím se můžete posadit tady. Veškeré formuláře vyplníte až tehdy, pokud budete přijati.“

            Damien přikývl a spolu s Natali se posadili na lavičku, kde již sedělo asi deset lidí.

            Po půl hodině se otevřeli dvoukřídlé dubové dveře. Vyšlo z nich asi dvacet lidí. Většina z nich byla pobledlých.

„Další.“ Ozval se z místnosti mužský hlas.

            Všichni vešli dovnitř. Síň byla o něco menší než velká síň v Bradavicích. V řadách tam stáli malé stolky se židlí. Na stole bylo několik pergamenů, kalamář a brk. Jakmile se všichni usadili, vytvořila se kolem nich neprůhledná bublina.

„Na celý test máte dvě hodiny.“ Ozval se znovu ten hlas.

            Damien si povzdych a dal se do práce. Test měl celkem 120 otázek. Na každou otázku tedy měl minutu. Otázky byly všeho druhu. Od dějin až po černou magii. Každou otázku si dvakrát přečetl a pak napsal odpověď. Šlo mu to celkem od ruky. U žádné otázky se dlouho nezdržel.

            Když test dopsal rozhlédl se kolem. Bublina byla černá a vnitřek osvětlovala světelná koule. Damien o těchto bublinách četl. Neprůhledné byli pouze zevnitř. Takže učitel či někdo jiný dobře viděl, když někdo podvádí a při tom nikdo nemohl opisovat od souseda.

            Najednou pergamen na stole zmizel. Bublina se rozplynula o chvilku později. Damien se vydal rovnou k Natali.

„Tak co?“ zeptal se jí.

„No, napsaný mam všechno, ale teď je otázka, kolik toho mam dobře.“

            Damien ji chytil kolem pasu, políbil jí do vlasů a společně se vydali do místnosti, která již byla připravená pro ty, co čekali na výsledky.

            O hodinu později se v místnosti objevil na zdi pergamen. Jména těch, kteří byli přijati byly černá, jména těch co neuspěli šedá. Damienovo a Natalienino jméno bylo mezi těmi černými. Damien se na Natali usmál a věnoval jí něžný polibek. Pak se znovu vydali do té místnosti kde psali testy. Spolu s nimi jich tam bylo celkem deset. Nový ročník tvořilo sedm chlapců a tři dívky. Posadili se do měkkých křesel a pustili se do vyplňování formulářů. Během té doby se také seznámili s ostatními, kteří se stanou jejich spolužáky po příští dva roky.

            Večer je na škole uvítal profesorský sbor. Dohromady deset učitelů. Nejspíš ředitel jim řekl, že učitele budou oslovovat jako mistra. Po té byli rozděleni do skupin po dvou. Ti dva pak byli přiřazeni k jednomu z mistrů, který je měl učit po celé dva roky. Damien se dostal do skupiny se zrzavým chlapcem, který se jmenoval Paul. Byl to sympatický kluk a Damien věřil, že si budou rozumět.

            Natali k Damienovu neskonalému štěstí byla ve skupině s drobnou černovláskou, která se jmenovala Lucie. Po té jim bylo řečeno, že v pololetí je možné - pokud by se někomu zdálo, že nezvládá – školu opustit. A i kdyby se nikomu nechtělo, tak je tu možnost vyloučení.

            Po večeři se společně vydali do komnat, které se stanou na dva roky jejich domovem.

 

---- MEZITÍM NĚKDE V ANGLII ----

 

            Voldemort zuřil. A v tomhle případě bylo zuřil slabé slovo. Nejprve málem zabil ředitele školy, když se dožadoval vysvětlení, jak je možné, že si odsud odejdou jen tak dva studenti. Po tom, co mu řekl, že po půlnoci již nebyli pokládáni za studenty, takže mohli v klidu odejít, na něj seslat crucio a naštvaně odešel.

            Druhý den se mohli všichni kouzelníci dozvědět, že Anglie je chudší o jednu kouzelnickou vesnici. Každý den se kouzelníci báli, že se v novinách dočtou o úmrtí někoho známého. Spousta lidí si myslela, že Voldemort teď dohání to, co během těch čtyř let zameškal. Jen málo lidí znalo pravdu.

            Brumbál seděl ve své pracovně a před sebou měl otevřeného Denního věštce. Prsty měl zkřížené a jeho oči hleděli někam do dáli. Nepochyboval o tom, že tohle je manévr, jak dostat Damiena zpět.  Oba věděli – Brumbál a Voldemort – že Damien má velmi dobré srdce a  nikdy by nenechal nikomu ubližovat, pokud by tomu mohl zabránit. Též si myslel, že se Damien dřív nebo později objeví. Avšak ani jeden z nich netušil, že Damien neví o ničem co se děje za zdmi školy.

            Ron seděl ve společenské místnosti před krbem. Před hodinou se opět pohádal s Hermionou. Ona Damiena bránila, jak jen mohla. Nechtěla udělat to, co po nich chce Brumbál. Nechtěla Damiena využít. On byl opačného názoru. Podle něj se Damien změnil, ale pokud si Brumbál myslí, že by jim byl ve válce prospěšný, tak po tom byl rozhodnut ho přesvědčit, aby bojoval na jejich straně. Když tohle řekl Hermioně, tak mu vlepila facku a řekla mu, že Damien je stále považoval za přátele, ale jen kvůli Brumbálovi ho zradili. A že prý tuhle chybu nechce uděl podruhé. Pokud jí prý začne Damien znovu věřit, začne si vážit jeho přátelství a už nikdy v životě ho nezradí. Po tom se otočila a odešla do své ložnice, kam za ní nemohl.

            Elena se snažila svého muže mírnit. Připomínala mu synova slova z dopisu. Ona chtěla aby se vrátil. Ale nebyla si jista, jestli se Damien bude chtít vrátit do domu, kde žije vrah tolika lidí. Ano, její manžel vždy zabíjel, ale nikdy ne tolik. Po roce a půl se snad smířil s tím, že jeho syn zmizel, neboť útoky se opět staly občasnými. Elena za to byla ze srdce ráda.

            Uplynuly přesně dva roky, než se na tváři Eleny Raddleové objevil upřímný a radostný úsměv. Seděla v zahradě, povídala si se svými dětmi, které ji dnes přijeli všechna navštívit, na klíně jí seděl její první vnouček Eduard , když se kousek od nich ozvala hlasitá rána od přemístění.

 

----

 

            Damien nevěděl, co studují ostatní, neboť se o tom mezi sebou nesměli bavit. On však měl s Natali i jiná témata k hovoru. No i když je pravda, že když byli po dlouhém dni konečně spolu, tak většinou nemluvili. Nebyli sice v kontaktu s okolním světem, ale jak jim Thomas ještě před odchodem vysvětlil, je to kvůli bezpečnosti.

            Po pololetí, kdy jich zbylo osm jim učení ještě narostlo. Všechno bylo velmi náročné a to hlavně fyzicky. Denně tady byli studenti rádi, že se odvlekli na večeři a pak do pokoje. Avšak všechno tohle stálo za to. Po půlroce odešli další čtyři studenti a všichni si byli vědomi toho, že pokud si nedají pozor a nebudou zvládat, tak dalšími na řadě, jsou oni.

            Druhý rok byl stejně náročný jako ten první. Avšak s těch zbývajících čtyř neodešel nikdo. A kdo že zbyl? Damien, Natali, Paul a ta druhá holka Lea. Po skončení studia se s nimi mistři rozloučili. Na několik minut zrušili protipřemisťovácí bariéry a všichni se přemístili tam, kam je srdce táhlo. Damien se po menší poradě s Natali přemístil k němu domů. A to i s ní. Před pár dny ji požádal o ruku a ona souhlasila. Byl rozhodnut ji představit rodině jako svou snoubenku a  bylo mu jedno, co na to budou říkat. On již dávno nebyl malý a již dávno se rozhodl ba které straně šachovnice bude stát.

Doufám, že jste si přečetli úvod.

31.08.2008 18:57:31
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one