Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)

19. Kapitola - DChR

Tak a je tady. Jak konec školního roku tak i nová kapitolka. Za opravu opět děkuji Stesii. Snad se bude líbit. Jo a ještě mam na vás všechny maličkou prosbu. Potřebovala bych jméno školy, do které bude Damien chodit. Více se o ní dozvíte v povídce. Jinak písnička, při které jsem dopisovala konec a váže se k ní i jeden kousek kapitolky, je Low od Flo Ridy. Což je hned ta první písnička v vlevým sloupci s pod názvem Music, tak pukud chcete tak si ji puste.

            Než však něco řekl, pořádně si promyslel, co vlastně řekne. Znal povahu svého otce a věděl, kde je jeho pomyslná hranice klidu a trpělivosti. Nakonec ve své mysli zformuloval odpověď na otcovu otázku, pak se nadechl a začal.

„Víš, tati, my – já a moji přátelé – tady vedeme, dalo by se říct, takovou malou soukromou válku proti jednomu klukovi. No a učitelé nás občas načapali a dali nám trest. A pak jsou tam samozřejmě takový ty přestupky, jako jsou pozdní příchody, zapomenutí úkolu, porušení večerky a tak dál.“

            Jeho otec si ho chvíli prohlížel. V jeho výrazu bylo něco zvláštního. A pak, aniž by spustil z Damiena oči, řekl hlasem, který nesnese odpor a námitky: „Nechte nás o samotě!“

            Počkal než se za posledním zavřely dveře. Mezitím co jeho rodina odcházela, si stoupnul k oknu a díval se ven. Vypadalo to, jako když přemýšlí. Pak se na svého syna znovu podíval.

„Tak poslouchej mladý muži. Dnešek si užij, protože od zítřka se začneš chovat jako správný potomek Salazara Zmijozela. Staneš se mým nástupcem a budeš vládnout světu. Ale aby se tak mohlo stát, musíš se přestat chovat, tak jak ses choval do teď. A neboj se, stejně jako tvým sourozencům i tobě vyberu někoho vhodného za ženu.“

            V tuhle chvíli se Damien na svého otce podíval. Kdyby si ho Lord Voldemort lépe prohlédl a zaměřil se na jeho oči, všiml by si, že o něco málo potemněly.

„Napadlo tě, drahý otče, že nechci, aby jsi mi někoho vybíral a ani nechci převzít tvou vládu?“ zeptal se Damien.

„Mně je jedno, co chceš a co nechceš. Jednou jsem tvůj otec a ty mě budeš poslouchat!“

            Na tohle neměl Damien co říct. Ale zvedl se a s nečitelným výrazem odešel. To udivilo všechny ostatní, protože Damien nebyl ten typ, co se jen tak seberou a odejdou.

„Co se stalo?“ zeptala se Elena.

„Nejspíš se urazil, ale ony ho tyhle nálady brzy přejdou.“ Odpověděl ji její manžel.

 

 

            Damien mezitím vypověděl svým přátelům, co mu řekl jeho otec. Všem bylo jasné, že těmto rozkazům se Damien nepodřídí. A proto museli najít řešení, které by dopadlo dobře jak pro Damiena, tak pro jeho otce. Dlouho tápali v temnotě, než Thomase něco napadlo.

„V Americe je jedna stará kouzelnická škola. Výuka trvá dva roky, přestože je učivo nesmírně těžké. Dalo by se říct, že je výběrová. Učí se tam ovládání živlů, elfská magie, stará a zapomenutá kouzla a rituály, a sem tem i něco mudlovského. Kvůli tomuhle jsou i přijímací zkoušky docela těžké. Ale myslím si, že alespoň někteří z nás-“ pohledem spočinul na Damienovi a Natali „- na to mají.“

„Nápad je to dobrý, ale jakmile zítra odjedu s rodiči…“ přemítal nahlas Damien. Avšak i na tohle měl Thomas odpověď.

„Ty testy se dělají tam a už od zítřka, takže se brzo ráno přemístíte. Já s Vanesou  vás budeme krýt.“

„A když nás nepřijmou?“ zeptala se Natali.

„No, tak se do sedmnácti někde schováte a pak se vezmete.“ Žertoval Thomas. Když však uviděl jejich výraz, tak dodal: „Zvážit se musí všechny možnosti.“

            Po této rozmluvě se vydali do pokoje, aby se převlékli a připravili na ples. Tam budou do půlnoci, a pak půjdou na takový soukromý večírek v tělocvičně. Bude tam celý končící ročník.

Na ples všichni přišli oblečeni, jak se sluší a patří. Měli na sobě krásné společenské hábity a šaty. Avšak ty později nahradí rifle, sukně, trička a košile.

            Damien se po celou dobu plesu choval jako vzorný syn. Několikrát si zatančil se svou matkou či některou sestrou. Po smluveném znamení, které poslal dál, se nenápadně vytratil. Nebo si alespoň myslel, že nenápadně.

 

 

Lord Voldemort svého syna po celou dobu sledoval. Připadalo mu, že konečně dostal rozum. Již teď musí být neporazitelný se schopnostmi, které ovládá. A to neovládal ještě zdaleka všechny.

Najednou něco upoutalo jeho pozornost. Damien se podíval na hlouček studentů a nenápadně pokýval hlavou. Pak se on i ti studenti – kteří poslali toto pokývnutí dál – nenápadně vytratili. Nechtěl Damiena sledovat, ale tohle mu nedalo. Jak se tak rozhlížel kolem, zjistil, že ze studentů tu není pomalu nikdo. Jeho úmyslu vydat se za Damienem si však všimla Elen, a té jakmile jí vysvětlil o co jde, se rozhodla, že půjde s ním. A zbytek rodiny samozřejmě také.

Vyšli ven a uviděli několik posledních studentů. Neslyšně se vydali za nimi. Studenti nejspíše nic nezpozorovali, protože je dovedli až ke vchodu do tělocvičny. Už z dálky slyšeli hlasitou hudbu. Zaposlouchali se do textu jedné písničky a pochopili, že je mudlovská. Nakonec se odhodlali a vešli dovnitř. To co uviděli, málem přivodilo srdeční infarkt nejobávanějšímu černokněžníkovi.

Z reproduktorů se rozezněla nová píseň. Všichni si stoupli stranou, takže Voldemort i jeho rodina viděli, jak si do středu stoupnul Damien s ještě sedmi dalšími lidmi. Čtyři chlapci a pět dívek. Jedna - půvabná malá blondýnka – si stoupla vedle Damiena, a jakmile všichni udělali stejný postoj, začali tančit. No tančit. Někomu to mohlo připadat jako tanec, někomu jako let a něco kouzelného ( těm co stáli okolo ) a někteří nemohli pochopit, kde se to Damien naučil ( Voldemort a spol. ).

Voldemort chtěl pro svého syna hned dojít. Avšak Elena ho zastavila.

„Nech ho být. Dnešek je jeho poslední den tady, tak ať si ho užije.“

            Přikývl, ale byl rozhodnutý si o tomhle se svým synem promluvit.

 

 

 

 

Damien vešel do tělocvičny. Všechno už bylo připraveno a několik lidí již tančilo. Došel se převléknout do tmavých riflí a bílé košile. Jakmile vyšel ze šaten, začal hledat Natali. Pak jí uviděl. Stalá – v khaki minisukni a černém tričku na ramínkách se třpytkami - na druhém konci sálu. Pomalu se k ní vydal. Chytil ji kolem pasu a věnoval jí něžný polibek. Skončila jedna skladba začala hrát druhá. V té Damien – a ještě dalších sedm lidí – poznali píseň, na kterou tančili u zkoušek na konci roku. Jednalo se o moderní tanec, jako byl Hip-Hop nebo Break Dance. Někdo jim to nejspíš domluvil, protože všichni, co doteď tančili, si stoupli ke straně, takže prostředek byl prázdný. Stihly se jen tak-tak připravit a už začali tančit.

S posledními tóny se ozval i potlesk. Udýchaný Damien se na všechny kolem usmál a pak spolu s Natali vyrazili k jednomu stolu, aby se něčeho napili.

Kolem druhé hodiny ranní se vydali ti dva na pokoj. Museli si zabalit a Damien tu chtěl nechat rodičům nějaký dopis. Nespali pak ani tři hodiny, protože vážně pospíchali. Damien ještě v rychlosti připevnil Daffné na obojek dopis, pohladil po hlavě jak ji, tak Taršan a Alexe a pak se spolu s Natali přemístili na letiště, odkud jim za třicet minut odlétalo letadlo. Společně se usadili na jedné z mnoha pohodlných židlí a věnovali se jeden druhému.

 

 

 

Ráno Voldemort netrpělivě čekal na svého syna. Když se ani do sedmi hodin neukázal, šel k němu do pokoje a začal bušit na jeho dveře. Avšak žádné odpovědi se nedočkal. Pouze vzbudil Thomase a Vanesu. Ti dva chvíli sledovali jeho počínání, a pak Venesu něco napadlo. Vedle Damienových dveřích byl obraz. Jemně ho nadzvedla a zpod obrazu vypadl malý klíček. Bez poděkování si Voldemort odemkl dveře a zůstal zírat. Až na psa, fénixe, hada a pár věcí byl pokoj prázdný. Pak si všiml dopisu na Daffneině obojku. Vzal si ho a dal se do čtení. Zbytek rodiny si stoupl kolem něj, tak aby na dopis také viděli.

 

Drahý otče, Ne tati, uvědomilo si několik lidí.

možná se teď chovám jako malý a tohle všechno ti dělám na truc, ale já si vše potřebuji rozmyslet. To co jsi mi řekl, mou minulost a nějak z toho vytvořit budoucnost.

Neříkám, že jsem nebyl připravený na to, co jsi mi řekl. Ale i tak mě to překvapilo. Překvapila mě tvá rozhodnost a vše, čím jsi mi tak,  podle tebe jistě skvěle, plánoval budoucnost. A ještě něco se po našem rozhovoru stalo. Ta mlha, která skrývala válku po celou dobu , co jsem byl tady, se najednou rozplynula.

Pro vás všechny svět nejspíš vypadá asi jako šachovnice. Světlá a tmavá, dobrá a zlá, bílá a černá. Takhle se rozlišují ty dvě strany, ale svět není černobílí. Žil jsem na obou stranách. Na jedné mám milující rodinu, na druhé přátele a lidi, které mám rád.

Jednou budu možná schopný se rozhodnout. Schopný rozhodnout se správně. Ale teď ten čas ještě nenastal. A proto jsem musel zmizet. Prosím nehledej mě a odpusť mi vše co jsem provedl. Ještě tě prosím, aby jsi se postaral o Daffné, Taršan a Alexe. Jednou se vrátím a doufám z celého srdce, že domov budu moci stále nazývat domovem a rodinu rodinou.

Damien

 

PS: Thomas a Vanesa o ničem nevědí.

 

            Nikdo z nich do teď netušil, že i Brumbál se nějak dozvěděl o Damienově úniku a jeho důvodech a hodlal toho využít.

 

 

            Právě před chvílí se Brumbál dozvěděl o Damienově útěku. Ano i v té škole měl své zvědy. Musel si přiznat, že se zmýlil. Damien nebyl vůbec ovlivněn svým otcem. Teď jen vymyslet, jak ho zcela přetáhnout na svou stranu, až se vrátí. Ano mučil ho, ale to Voldemort přece také.

            Damienovi vždy záleželo na přátelích a rodině. A proto si nechal zavolat Hermionu Granerovou a Rona Weasleyho.

„Velice jsem se v Damienovi spletl. Nikdy nebyl na straně svého otce, prostě jen žil se svou rodinou. Co je pro nás však důležitější je, že teď na nějakou dobu někam utekl. Ale až se vrátí, bude na vás, aby jste ho přesvědčili, že naše strana je o tolik lepší, než strana jeho otce. Jste, byli jste jeho přátele, a všichni víme, jak má Damien velké srdce. Jistě vám odpustí a pro vás nebu jistě nic těžkého získat si jeho důvěru a přátelství zpátky. Hlavně nezapomínejte, že to děláte pro dobro nás všech. Nyní můžete jít.“ Tohle vše jim řekl Brumbál, aniž by je pustil ke slovu.

            Pak se posadil do svého křesla a s pohledem upřeným z okna se zamyslel.

 

 

            Letadlo přistávalo.  Damien si všiml, že je tu několik taxíků a tak si do jednoho nasedli. Pak nadiktoval adresu, která byla vzdálená od školy asi 10 metrů. Taxikář s mrzutým výrazem přikývnul a rozjel se. V rádiu dohrála písnička a mužský hlas je varoval před tím, že by dnes mělo pršet.

            Po půl hodině dorazili na určené místo. Damien poděkoval a zaplatil. Pak se spolu s Natali vydali po chodníku až k velkému hradu. K hradu, který mudlové nevidí. Právě ten hrad byla škola. Škola, která je může mnohému naučit.

28.06.2008 18:53:26
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one