Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Za beta děkuju opět Stesii. Ať se líbí.

         Další dva týdny utekly a na chování řádu se něco změnilo. Vždy si myslel, že řád je jiný. Vše začalo tím, když s nimi přestal mluvit úplně. Věděl, že to nemá cenu. Nevěřili mu a stále si stáli za svým. A nakonec se uchýlili i k mučení. Jednou ho vedli z výslechu, když uslyšel Brumbála, jak někomu říká: „On možná nepromluví, ale pokud ho donutíme koukat se, jak ten pes trpí, promluví. Takže zítra vemte i toho psa.“

         V tomhle měl Brumbál pravdu. Nevěděl co dělat. Daffné spokojeně spala na posteli. Díval se na ni a ze srdce si přál, aby se dostala do bezpečí. Najednou ho začala opouštět síla a on upadal do mdlob, takže si nevšiml, jak Daffné pohltilo žluté světlo, a když světlo zmizelo, tak nebylo po jeho psí kamarádce ani památky.

 

---- Temné sídlo---

 

         Voldemort hledal svého syna, jak jen to šlo. Avšak, pokud ho měl řád, tak nevěděl kde ho hledat. Sídlo řádu, bylo totiž chráněno spoustu kouzly a ani Severus nebyl schopen říct, kde se nachází. Vždy se tam totiž přemisťoval s Brumbálem.

         Byla večeře. Všichni v tichosti seděli a jedli. Měli strach o svého nejmladšího syna a sourozence. Najednou se uprostřed místnosti objevilo žluté světlo a když zmizelo, uviděli Daffné.

„Teleportace…“ vydechl překvapeně Voldemort. Bylo jasné, kdo ji sem dostal. Damien.

„Jak se sem dostala?“  zeptal se překvapeně Erick.

„Poslal ji sem Damien. Teleportace patří mezi dědičné schopnosti. A navíc můžeme zjistit, kde Damien je.“ odpověděl svému synovi Voldemort.

„Jak to?“

„Ještě není plnoletý, takže mohu zjistit, kde své dědičné schopnosti použil.“

         A jak řekl, tak také udělal. Ve své pracovně ztrávil přesně tři hodiny, než z ní vyšel s vítězným úsměvem na rtech.

„Luciusi, jdeš se mnou. Ty Severusi zatím připrav lektvary do Damienova pokoje. Neboj Eleno, hned budu zpátky a i s naším synem. Zatím napiš do Damienovi školy, že jenom co se zotaví,  pošleme ho zpět. A jestli by byli tak hodní a poslali nám učivo, které jeho ročník zatím probral a bude, řekněme  následující dva týdny, probírat. Nemusíš se bát o bratra Ericku. Vím, že se musíte ještě dneska vrátit do školy, takže vám pak pošlu sovu. Luciusi, můžeme?“ rozdal úkoly a nabídl Luciusovi paži. Po tom co se přemístili se jim naskytla nehezká podívaná.

 

-------Sídlo řádu------

 

         Ráno pro Damiena přišli, ale zarazili se, když zjistili, že je v pokoji sám. Odvedli ho dolů a Brumbálovi řekli, že ten pes zmizel.

„Tak Damiene, kde je ten pes?“ ptal se Brumbál, ale Damien mlčel.

„No dobrá, jak chceš. Dělám to opravdu nerad. Crucio.“ vykřikl Brumbál.

          Damienovo tělo se ocitlo v obrovské křeči. Po chvíli Brumbál přestal, ale vyslal na něj jiné kouzlo, které mu zlámalo kosti v rukou. Byla to obrovská bolest, ale tím to neskončilo. Brumbál na něj vysílal všelijaké kletby, když se ozvalo: „Tak dost!“

Brumbál se otočil po hlasu a zůstal zírat na rozzlobeného Voldemorta.

„Luciusi!“ ten se beze slova vydal pro Damiena. Všichni byli ještě překvapeni z toho, že se sem Voldemort dostal, takže když se rozhodli jednat, byl již Damien v bezpečí za ohnivým štítem.

„Ahoj tati.“ šeptnul Damien. Voldemort kývl a naznačil Luciusovi, aby se s ním přemístil. Po něm se přemístil i on sám.

 

-----Temné sídlo----

 

         Všichni napjatě čekali v Damienově pokoji. Najednou se ozvalo hlasité prásk a objevil se blonďatý aristokrat a v náručí držel černovlasého chlapce. Chvíli po něm se objevil i Voldemort.

„Lucusi polož ho na postel. Severusi ty se dej do ošetřování. Eleno jdi si odpočnout, bude v pořádku. Počkám tu a až se probere, tak tě zavolám, ano?“ zeptal se Voldemort své ženy.

„Dobře.“

         Pán zla sledoval Snapea, jak ošetřuje jeho syna. Neustále nad ním kouzlil hůlkou a do krku mu vléval různé lektvary. Nakonec se otočil na Voldemorta.

„Uzdraví se. Pokud lektvary dobře zaberou, tak by se měl probudit zítra. Pokud ne, tak se probudí tak do týdne. V tuhle chvíli už pro něj nemohu nic udělat. Zítra ráno se tu stavím, ale je potřeba, aby mu někdo vyměňoval obklady na snížení teploty. Ta je zcela normální po tolika lektvarech, ale jak říkám, dostane se z toho dřív bez teploty. Měl zlomená dvě žebra, ale jinak žádná vážnější zranění. Je hlavně vysílený a vypadá to, jakoby po celou dobu co tam byl nejedl. Pokud by se probudil dřív a měl by bolesti, tak mu dejte ten modrý lektvar.“ domluvil.

„Jistě Severusi, děkuji ti. Můžeš jít.“ řekl Voldemort a posadil se ke svému synovi na postel.  

         Vyměňoval mu obklady, vyprávěl mu co se dělo, za tu dobu co tu nebyl. V noci pak u něj jen seděl. Nadzvedl ho a sedl si za něj, takže Damien měl teď hlavu na otcovu hrudníku. Mohlo být tak půl třetí, když se tichým ztemnělým pokojem ozvalo slabé : „Tati?“

„Jsem tady Damiene. Jak se cítíš, není ti špatně? Nemáš bolesti?“ ptal se starostlivě Voldemort.

„Ne. Já jen, chci, můžu se zeptat…“

„Ano?“

„Já se chci zeptat na to, že když mě zajali, tak mi řekli, že jsi zabil rodiče Hermioně Granerové. Tak se chci zeptat, proč?“

„Hermiona Granerová, o té jsi mi vyprávěl, že ano? Napadli jsme jednu vesnici to ano, ale to bylo kvůli tomu, že se tam ukrýval, jeden člověk, který mě, řekněme, podcenil. Její rodiče se do té bitvy možná připletli, ale věř mi, že i přes to, že to jsou mudlové, neměl jsem sebemenší zájem je zabít. Je to přece tvá kamarádka.“

„Už ne. Ona mě obvinila z toho, že se tě zastávám a řekla, že  je s naším přátelstvím konec.“ dostal ze sebe po chvíli Damien. 

„Alespoň jsi zjistil, jestli to jsou opravdoví přátelé. Teď spi. Zítra si s tebou promluví tvá matka. A až si trochu odpočineš, začneš dohánět látku do školy.“

„Hm, myslím, že se mi začíná přitěžovat.“

„Vážně? Tak to nevím, jestli za tebou pustím Daffné. Sice se na tebe určitě těší, ale pokud se ti přitížilo…“ zkoušel svého syna a potlačoval smích.

         Odpovědi se však nedočkal, protože jeho nejmladší potomek usnul. Znovu se pousmál a odhrnul mu pramen černých vlasů z obličeje. Tohle si Brumbál odskáče. Ublížit dítěti Pána zla, je jako ublížit jemu samotnému. A ten kdo vztáhne ruku na jeho nejmladšího syna, by si měl začít sepisovat poslední vůli. Voldemort se chtěl zvednout, ale Damien mu to nedovolil, a tak s úsměvem zůstal ležet a po chvíli usnul také. 

         Ráno se probudil. Nejprve se lekl, že Damien zase zmizel, ale pak ho uviděl, jak sedí u stolu a něco tam zuřivě píše. Po tichu se zvedl a došel k němu. Kouknul mu přes rameno a poznal, že píše svým přátelům do školy. Pak si také všiml, několika dopisů, které nesly jména Damienových sourozenců.

„Jsem velmi rád Damiene, že máš takovou starost, aby se tví sourozenci a přátelé dozvěděli, že jsi v pořádku, ale myslím, že by to počkalo do doby, kdy budeš silnější?“ promluvil tichým hlasem a viděl, jak jeho syn nadskočil.

„Jak koukám nemáš čisté svědomí. Tak co, myslíš, že bys to mohl dopsat později, minimálně po snídani?“

„Jo, mohlo.“ odpověděl Damien a zamířil ke dveřím.

„Počkej Damiene. Kam si myslíš, že jdeš?“

„No na snídani přece.“ odpověděl drze.

„Odpusť si laskavě ten tón. A snídat budeš tady!“ řekl přísně Voldemort a propaloval pohledem svého syna.

„Ale to budu jíst sám, nebo bude sama jíst mamka?“ ptal se na oko nevině chlapec.

„Ne. Já i tvá matka budeme jíst s tebou. Za chvíli tu bude.“ dodal s triumfálním úsměvem Voldemort.

         V tu chvíli se otevřeli dveře a vešla Elena.

„ Mami.“ vykřikl chlapec a v další chvíli již svou matku objímal. Ta mu objetí opětovala.

         Snídaně vypadala spíše jako nějaký piknik. Všichni se usadili na Damienově posteli. Jídlo si rozložili po celé délce, takže si každý mohl vzít co chtěl. Damien si však více, než snídaně, užíval rodičů. Byl opřený o svou matku a poslouchal vše co mu jeho rodičové vyprávěli o jeho sourozencích a tom, když byl malý.

„Tenkrát, když jsem tvému otci oznámila, že jsem zase těhotná, tak se nejprve lekl. Mumlal něco o tom, že není normální, aby dva lidi měli tolik dětí. Ale druhý den už kolem mě poskakoval a moc se na tebe těšil.“ vyprávěla mu právě Elena.

„A tvoje maminka mě pak při porodu málem proklela.“ dodal s úsměvem Pán zla. Tyhle vzpomínky v něm dříve vyvolávali smutek, ale dnes ne.

„Tak teď odpočívej. Za chvíli ti sem přivedu Daffné a přinesu nějaké ty poznámky, aby ses mohl začít učit.“ řekla po snídani jeho matka.

„Hm, jsem celej nakřivo.“ neodpustil si Damien.

„Co jsi říkal?“ optal se ho se zájmem jeho otec.

„Že už se nemůžu dočkat.“ odpověděl hraným šťastným tónem Damien.

„Jsem rád, že to tak vidíš. Eleno, půjdeme?“

„Jistě. Odpočiň si Damiene, ano?“

„Jasně mami.“

         Jakmile se za nimi zavřeli dveře, vyskočil, no dobře, vylezl z postele a co nejrychleji dopsal dopis svým přátelům. Pak zavolal svého fénixe a poprosil ho, zda by ty dopisy odnesl. Chvíli ještě seděl na židli, ale nakonec si lehl zpět do postele. A byl rád, že tak udělal, protože ani ne po minutě co se uvelebil, se otevřeli dveře. První co zaregistroval, bylo radostné kňučení, pak dovnitř doslova vletěla Daffné a po chvíli mu svým jazýček olizovala obličej. Nemohl se ubránit úsměvu. Ten však zmizel v okamžiku, kdy mu jeho otec položil na noční stolek kupu pergamenů. Povzdychl si a pod dozorem svého otce, který se usadil v křesla a pročítal si nějaké papíry, se dal do učení.
12.04.2008 11:04:59
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one