Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Tak prázdniny sice začali už včera, ale tuhle kapitolku sem dopsala až dneska. Další bude k dědicovi a pak k údělu a snad i k prokletí. To je asi tak všechno.

Druhý den Damiena vzbudil budík. Rychle se převlékl a spěchal na snídani. Když však vešel do jídelny, tak ho něco překvapilo. U Stolu seděla pouze jeho matka a jeho sourozenci.

„ Kde jsou ostatní? “ Zeptal se, protože byl zvyklí, že jeho otec ani kmotři jeho sourozenců a jeho nikdy snídani nevynechali.

„ Vždyť víš. Stále probíhá ta válka.“ Řekla mu zvláštním smutným tónem, jeho matka. „ Nejez se a pak tě Alex doprovodí. “ Dořekla a dál se věnovala snídani.

         Rychle se najedl a jakmile dojedla i jeho sestra, tak jí naznačil, že by už mohli jít. Byl sice rád, že vidí rodinu, ale těšil se zpět za svými přáteli. Alexandra se jen smála. Sedla si nepostel a sledovala ho jak balí.

„ To je to tady tak hrozný, že spěcháš pryč?“ Zeptala se.

Damien se narovnal a odpověděl : „ Ne, to ne, já se jen hrozně těšim, za ostatními.“ Usmála se na něj a kývla.

         Když se o hodinu později s Alex loučil řekla mu: „ Tak nezlob bratříčku a koukej psát.“ A pohrozila mu prstem. Damien se na ní usmál a odpověděl jí: „ Řekni mi prosim tě, jak tě napadlo, že já bych mohl zlobit.“ Na slovo já, dal důraz. Jen pokrčila rameny a něco si pro sebe zamrmlala.

 

 

                                                --------------

         Od té doby co byl na Johnově svatbě uplynuli dva měsíce. Sníh už roztál a k životu se probouzela svěží zelená tráva.  Damien, Natali, Vanesa a Thomas měli pověst nejlepších studentů, ale také měli nejvíce trestů a zápisů.  Naštěstí si dokázali čas rozvrhnou tak, že stíhali jak školu, tak žertíky namířené na všechny ostatní obyvatele školy. Ale nejvíce na Williama Natsena.

„ Tak poď ty potvůrko. Thomasi, jdu se projít s Daffné, tak to řekni holkám.“ Zakřičel Damien do obýváku.

Jasně.“ Zakřičel zpátky Thomas.

         Daffné pobíhala kolem něj a na mokré trávě její kroky vydávali čvachtavý zvuk. Damien byl myslí jeden. Přemýšlel o své rodině a svých přátelích. Byl zvědaví, jak se bude jeho otec tvářit, až mu představí jeho přátele. Natali byla ze smíšené rodiny. Její matka byla čarodějka, ale otec mudla. Vanesa pocházela z mudlovské rodiny úplně a Thomas pocházel sice z rodiny čistokrevných kouzelníků, ale ty byli na Brumbálově straně. Pousmál se, ale z tváře mu usměv zmizel jakmile si uvědomil, že už pěkně dlouhou dobu neslyší čvachtání. Zvedl hlavu od země a až teĎ si všiml, že je za hranicemi pozemků. Pískl. Daffné se k němu ihned rozběhla, a  šla kousek pře ním. Najednou se však zastavila a začala vrčet. Podíval se tím směrem a uviděl tam dvě postavy v pláštích. Otočil se za sebe, ale tam byli postavy taky. Vlevo i vpravo též. Než stačil něco udělat, viděl jen jak jedna postava na něj vyslala mdloby a druhá chytila Daffné.

         Začal se probouzet.  Byl v nějaké kamenné místnosti. Byla v ní jen obyčejná postel na které ležel spolu s Daffné a dveře, které jak zjistil vedli na záchod. Daffné ještě a spala a tak ležel, aby jí nevzbudil. Na to, že mu bylo jedenáct si moc dobře uvědomoval, že je v pěkné bryndě.

         Ležel na posteli už asi tři hodiny, Daffné, která se už probudil, teď ležela v nohou postel, takže kdyby Damien chtěl, mohl by se klidně zvednout. On však ležel. Místnost byla dost malá a chodit do kolečka ho nebavilo a tak raději ležel.

         Dveře se otevřeli a on konečně zjistil kdo ho unesl. Toho muže poznal. Znal ho z doby, kdy ho Potterovi brali na ustředí. Alastor  Moddy. Takže jeho únoscem je Fénixův řád.  Muž k němu přišel, namířil na něj hůlkou a beze slova  mu pokynul k otevřeným dveřím. Damien se zvedl a poslušně šel před bývalým bystrozorem. Vešel do místnost, ve které byl kulatý stůl, kolem kterého seděli lidé. Po stěnách byli různé mapy a fotografie.

         Donucením si sedl na dřevěnou židli, která byla od stolu tak daleko, aby ne něj všichni viděli. Všimnul si, že tam jsou i Ron s Hermionou. Brumbál si zjednal klid. Pak se podíval na Damiena začal na něj mluvit s vlídná¨ým úsměvem na tváři.

„Víš Damiene proč si vlastně  tady? Hlavně proto, abych ti konečně otevřel oči.  Víš to, že tě Voldemort dokázal tak zmást je, řekl bych, obdivuhodné.  Chápu tě Harry …“ Byl však přerušen Damienem.

„ Za prvý byste měl Brumbále vědět, že mě můj otec nijak nezmátl a za druhý, by jste mi mohl přestat říkat Harry.“ Řekl a čekal. Hermiona, která byla do teď zticha se zvedla a začala na něj křičet.

„ Takže ty se ho zastáváš? Tobě je jedno, že jsem kvůli němu sirotek? Ale prč by ti to mělo být vlastně líto, vždyť to byli jen mudlové, že?“ Damien se na ní koukal neschopen pohybu. Cože? Ale pak mu to došlo. Ten den, kdy se vracel do školy. Ustarané obličeje, lítostivé úsměvy, nepřítomnost a jeho otce a smrtijedů.

         Nikdo si nevšiml toho jak ztuhl a vzpomínal a ani toho, jak sklopil hlavu a prohlížel si špičky svých bot. Nedíval se na ně a ani nemusel. Podle vzlyků poznal, že Hermiona začala brečet a Ron jí utěšuje. Slyšel i to, jak Brumbál někomu přikázal, aby ho odvedl zpátky.

         Seděl na posteli opřený zády o zeď a v ruce svíral přívěšek, který dostal od Rona a Hermiony a přemýšlel. Psal jim, ale nikdy nedostal odpověď. Ale co když… , co když psali i oni, ale Brumbál zachytával dopisy. To by vysvětlovalo, ty pohledy od Rona, protože to byl právě on, kdo řekl, že nezáleží na jménu, ale na srdci. Ani si nevšiml, že vstal a že chodí sem  a ani toho, že se otevřeli dveře a dovnitř vstoupily právě ti o kterých přemýšlel. Na jejich příchod ho upozornila až Daffné svým štěkotem.

         Zastavil se a zvedl hlavu. Ti tři se na sebe dívali. Všechny pohledy v sobě měli něco jiného. Hermionin nenávist, Ronův zlobu a Damienův smutek a lítost.

„ Tak co jsi spokojený s tím co tvůj otec dělá?“ Zeptala se Hermiona hlasem plným nenávisti. Zatřásl hlavou znamením nesouhlasu. „ Tak proč ho bráníš?“ Křikla.

„ Jak už si řekla. Je to můj otec.“ Odpověděl.

„ Och jistě. Ale měl bys vědět, že bude poražen.“

„ Tohle není pohádka Hermiono.  Nemusí vyhrát dobro. A teď mě tak napadá, jak víš co je dobro a co zlo?“ Zeptal se. Místo Hermiony, však odpověděl Ron.

„  Ne není to pohádka, ale pokaždé vyhrála ta dobrá strana a ty stojíš na té špatné straně.“

„ Pokud si myslíte tohle,“ řekla a z krku si strhl přívěšek a hodil ho směrem k nim. „ Pak už nejsme přátelé.“ Dokončil větu, sedl si zpět na postel a zavřel oči. Pouze slyšel jak se dveře otevřeli a pak zavřeli.

 

02.02.2008 18:47:22
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one