Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Trest, pozvání a domněnky

Tak a je tu další kapitolka k téhle povídce. Snad se bude líbit.

            Oba dva se vraceli z lesa, kde trénovali. Na Ginny byla vidět únava a na Harrym? Ten vypadal spokojeně, uvolněně. Harry došel s Ginny až do věže, kde se s přáním dobré noci odporoučela do ložnice. Harry se musel zasmát, neboť si vzpomněl na své vlastní začátky. Podíval se na hodinky. Měl ještě hodinu času, než se bude muset dostavit na trest a tak se došel osprchovat.

            Když sešel do vstupní síně, nikdo z profesorů tam ještě nebyl, a tak si sednul na shody a z kapsy hábitu vytáhnul flétnu. Přiložil si ji ke rtům a začal hrát tesknou píseň. Nevnímal okolí, takže si nevšimnul toho, když přišel Sirius a stoupnul si kousek od něj. Poslouchal tu píseň se zatajeným dechem a něco mu bránilo v tom, aby na sebe upozornil. Po chvíli však přišel i Snape a Hagrid a tak mu nezbylo nic jiného, než si odkašlat.

            Harry sebou trhnul. Podíval se na profesory, pak na svou flétnu, kterou vzápětí strčil zpět do kapsy a vstal. Siriusovi bylo jasné jak se musí cítit. Nejspíš vzpomínal na někoho kdo mu moc chybí a oni ho vyrušili.

„Půjdeme,“ řekl Sirius a Harry přikývl.

            Celou dobu se za nimi v tichosti držel, až měli profesoři několikrát nutkání se otočit a ujistit se, že s nimi opravdu jde. Hagrid je vedl stezkou v lese a Harry si vzpomněl na druhý ročník, jak se sem tehdy vydali s Ronem pro radu. Ten rok byl hodně krušný. Povzdychl si a Sirius, který šel před ním, se na něj zvědavě otočil. Když však v chlapcově tváři nespatřil žádný náznak ničeho, co by povzdechnutí způsobilo, otočil se zpátky a díval se před sebe na cestu.

„Hagrid si teď promluví s Aragogem, aby odvolal stráže kolem mrtvých. Vy pak do lahviček stočíte jejich jed a my budeme dávat pozor, aby si nějaký pavouk nepostavil svou hlavu a nezaútočil na vás. Je vám to jasné, Torene?“ Zeptal se Snape Harryho na místě.

„Ano, pane.“

            Profesor lektvarů zalovil ve svém hábitu a podal chlapci deset lahviček. Harry je od něj převzal a zastrčil si je do kapsy v hábitu. Opět se rozešli, tentokrát však k velké pavučině, před kterou seděl Aragog. Harry se rozhlížel kolem. Viděl jak asi pět středních akromantulí drží stráž u kopičky mrtvých. O kousek dál zahlédl jak si dva pavouci pochutnávají na třetím.

            Ano přesně takhle to fungovalo. Prvních pět dní po pavoukovo smrti u něj drželi stráž. Pět dní byla doba, kterou trvalo, než z akromantulího těla vyprchal jed. Pak ho pavouci sežrali. Bylo to tak vždycky. Podíval se na profesory. Snape se Siriusem měli připravené hůlky a rozhlíželi se okolo. Hagrid si povídal s Aragogem a pokoušel se ho přesvědčit, aby odvolal stráž od mrtvých těl.

            Harry zakroutil hlavou. Věděl, že to bude marné. Tihle pavouci měli svou hrdost a i po smrti nedovolili jen tak někomu, aby si od jeho mrtvých druhů odebral jed. Harry naposledy zkontroloval situaci a vydal se k mrtvolám.

            Akromantule zpozorněly. Pocítili Harryho auru a k Harrymu velkému štěstí se mu poklonili a odstoupili o kousek dál. To že se mu poklonili znamenalo, že zatím jsou na jeho straně. Harry zakleknul a začal opatrně stáčet jed do lahviček. Když byli lahvičky od Snapea plné, vyndal z vnitřní strany hábitu dvě své. Ty též naplnil a schoval je zpět do kapsy. Nevěděl, kdy by se mu mohli hodit, ale řídil se heslem : Lépe je něco mít a nepotřebovat to, než to nemít a potřebovat. Zvedl se, poděkoval a vydal se zpět k profesorům.

„Ehm, profesoři?“ Ozval se Harry.

„Co chcete Torene?“ Optal se Snape.

„Já jen, jestli se vám už nechce jít?“

„Torene, nevím jestli se tolik bojíte, ale dokud nezískáme ten jed, tak…“ odmlčel se, neboť mu Harry ukázal po okraje naplněné lahvičky.

„Blacku, Hagride. Myslím, že můžeme jít,“ řekl s pohledem stále upřeným na Harrym.

            Ten vypadal jako nevinnost sama. K jeho smůle však pouze vypadal. Podezíravost, s kterou po něm profesoři pokukovali ještě vzrostla po té, co se skoro nepatrně poklonil Aragogovi a ten po poklonu opětoval.

„Jak jste to uděl, Torene?“ Zeptal se ho Snape, po tom co opustili mýtinu.

            Harry pokrčil rameny. Neměl sebemenší náladu mu to vyprávět. Zrovna jemu. Cítil z něj zlo i dobro, ale kvůli tomu, že tuhle schopnost zatím potlačoval, tak nemohl říct, co převládá.

„Nechtěli by ste eště zaskočit na čaj?“ Zeptal se Hagrid.

            Oba profesoři přikývli a Harrymu tak nezbylo nic jiného než je následovat. Když procházel kolem ohrady s jednorožci, jeden k němu přiběhl a dožadoval se pohlazení.

„Jakto, že vám dovolí, aby jste se ho dotkl?“ Zeptal se Sirius.

„A proč se ho nezeptáte sám, pane profesore?“ Zeptal se pro změnu Harry.

            Ani nevěděl, proč mu položil takovou otázku, ale v té chvíli mu to přišlo celkově vhodné.

„Myslíš, že bych mu mohl do čaje přilít Veritasérum?“ Zeptal se šeptem Snape Siriuse.

„Víš co říkal Brumbál. Máme zkusit z něj něco dostat, ale jen pokud bude sám chtít. Pokud ne, tak zakročí on. Sice nevím jak, ale řekl bych že ho pozve na radu řádu a tam ho bude vyslýchat. Tady by ti to mohl dokázat, ale v řádu? Tam bude hromada lidí a i kdyby na něj Moody použil nějakou kletbu, nic mu nedokáže.“ Odpověděl mu taktéž šeptem Sirius.

„V tom máš výjimečně pravdu.“

            Harry se zády k nim pousmál. Vážně si myslí, že z něj něco dostanou, když nebude chtít? Ne, ani omylem. Od té události na Příčné, kdy se pokusil Moody vyslýchat Ginny, s sebou stále nosil protilátku Veritaséra. A nějaké kletby? Měl tušení, že některým by se ubránil. Větší strach, než o sebe, měl o Ginny. Pokud totiž Moddy, opět začne s tou svou – nutno podotknout, že pravdivou – teorií a zatáhne do toho i ji, tak je to trochu problém. On se ubránit dokáže, ale ona? Sice ji učil nějaká kouzla a štíty, ale jen ty, které vymysleli kouzelníci.

            Harry ještě jednou pohladil jednorožce po bělostném krku a vydal se k Hagridově hájence. Sednul si na dřevěné schody a zaposlouchal se do nočních zvuků. Slyšel šelest stromů, houkání sov, tiché pofrkávání jednorožců a praskot větviček zlesa. Jemný vánek ho pohladil po tváři. Zavřel oči a potopil se do vzpomínek.

 

 

„Chytej!“ Zavolal James na svého syna, který se krčil nad nějakou knihou.

            Zmateně zvedl hlavu, ale to už mu v klíně přistál baseballový míček.

„Co to?“ Zeptal se zmateně Harry.

„No co se s tím asi dělá? Jdeme si zahrát. Pojď.“

„Počkej to myslíš nás dva? A měl bych tě upozornit, že baseball neumím,“ snažil se z toho vykroutit.

„Ne, myslím tvé dědečky a tak. A to že to neumíš není problém, naučíme tě to.“

            Harry si povzdech a vydal se za Jamesem. Nakonec byl rád, že s ním šel. Seznámil se s dalšími členy své rodiny a hodně se při hře nasmál. Hlavě v době, kdy se jeho dědové začali hádat o tom, po kom zdědil nadání na sporty.

            Po dvou hodinách se vrátili zpět. Lily si je oba chvíli naštvaně prohlížela, neboť chtěla Harryho naučit jeden vylepšovák u lektvarů, ale když dovařila oběd a vydala se do obýváku, kde se měl její syn nacházet, zjistila, že pokoj zeje prázdnotou. Když jí však začali vyprávět tu hádku, všechna zlost ji přešla a ona se musela smát s nimi.

 

 

            Harry se usmál. Rád vzpomínal na chvíle, které prožil s rodiči. Většinou při vzpomínání zapomněl na to, co se děje kolem něj a alespoň na chvíli zapomněl na to co podniká Voldemort a jeho Smrtijedi. Podíval se na nebe. Černou tmu narušoval svit hvězd a měsíce. Tahle podívaná mu připomínala tohle období.

            Všichni se bojí a někteří se i přidávají na stranu Voldemorta, jen aby uchránili sebe a své rodiny, ale přesto jsou tu lidé, kteří věří. Věří v to, že zlo padne a jsou ochotni za to položit i vlastní život. Všichni tihle lidé chtějí svět beze zla, ale takový svět existuje jenom v pohádkách. Svět, kde ti dobří, ať už je jich pět nebo dvacet, porazí zlo, i když má přesilu. I když porazí Voldemorta a pochytají všechny Smrtijedy, tak tenhle klid nepotrvá věčně. Musí existovat rovnováha. To už Harry věděl. Svět by bez rovnováhy neexistoval. Možná kdysi dávno doufal v to, že bude moct žít ve světě beze zla, ale tenkrát byl naivní a nezkušený.

            Stejně tak, jako v té největší temnotě existuje špetička naděje, tak i tam kde je láska a dobro, existuje kousek zla. A sám si musel připustit, že žít ve světě, kde neexistuje zlo, by byla asi nuda. Všichni se chtěli zbavit zla, ale to, že zlo existovalo, je nutilo k pozornosti, bdělosti. Co by se stalo, kdyby zlo najednou přestalo existovat? Ze začátku možná nic, ale po čase by lidé zlenivěli, zapomněli mnohá mocná kouzla a zapomněli by, jak takové zlo vůbec vypadá.

            S úsměvem zakroutil hlavou. Tohle bylo téma, nad kterým s Iris strávil hodně času. Iris. Doufal, že byla taktéž povolána, rád by si sní sedl do výklenku u okna a povídali by si, jako za starých časů. No povídat nebyl vhodný výraz. Občas se i kvůli něčemu pohádali, ale za chvíli se usmířili. Podvědomě si sáhl na krk a nahmatal řetízek, který od ní dostal. Černý anděl se v měsíčním světle zaleskl. Pokud ji povolali, tak se s ní brzy potká.

            Pochyboval totiž o tom, že Voldemorta stále baví útočit pouze jednou měsíčně, navíc teď, když mu k ovládnutí kouzelnického světa chybí tak málo. Pustil přívěšek a vytáhnul flétnu. Rád na ni hrál. Uklidňovalo ho to a díky hudbě dokázal vyjádřit některé své pocity. Začal hrát tu samou píseň, jako předtím než šli do lesa, ale tentokrát ji dohrál do konce. Při posledním tónu mu sjela po tváři slza. Tuhle píseň ho naučila jeho praprapraprababička. Pocházela ještě z dob, kdy žil Merlin. Slova písně byla v elfštině, ale i přesto, že jim nerozuměl, mu k pochopení stačila melodie.

            Vrátil flétnu do kapsy a znovu se zaposlouchal. Zevnitř k němu dolehlo šoupání židlí. Nechápal, proč se nemohl do hradu vydat sám, on by si bránu odemkl. Ale pak mu jaksi došlo, že tohle mají mít v pravomoci pouze učitelé. Zvednul se a protáhnul se. Pohlédl k lesu. Když jím procházeli, cítil blížící se temnotu. Ano, Voldemort zaútočí již velmi brzy.

            Dveře se otevřeli a z nich vyšli oba dva profesoři. Pokývli mu a v tichosti se vydali k hradu. Ani jeden z nich nevěděl, jak se ho zeptat na otázky, které je tížili. Chtěli toho vědět hodně, ale věděli, že pokud u něj vzbudí podezření, tak s nimi Brumbál nebude moc spokojený. A tak se raději na nic neptali. Již u Hagrida se shodli na tom, že to zkusili. Ostatní je na Brumbálovi. Nakonec však Siriuse něco napadlo a osmělil se.

„Tu písničku, kterou jste hrál, když jste čekal na schodech, kdo vás jí naučil?“

„Moje babička,“ zalhal Harry bez uzardění.

            Vlastně nelhal tak doslova. Pouze si pravdu upravil tak, aby nevzbudila další podezření. Netušil jak by vysvětloval dlouhověkost svých příbuzných. Ve vstupní síni se s profesory rozloučil a vydal se do věže. Moc dobře věděl, že ani jeden z jeho společníků se nevydá do svých komnat, ale půjdou rovnou za ředitelem, co však netušil bylo, že i v těchto pozdních hodinách svolá poradu.

 

 

„Je mi líto, že jsem již některé z vás vytáhnul z postelí, ale jde o toho chlapce. Sirius se Severusem mi právě řekli, že než se Hagrid domluvil s Aragogem o odebrání jedu jeho mrtvým druhům, tak mladý pan Toren naplnil všechny lahvičky jedem, aniž by na něj někdo zaútočil. A navíc sám starý Aragog se mu prý poklonil. Navíc je stále hodně tajemný…“

„A drzý,“ přerušil Brumbála Snape.

            Pár lidí se zasmálo. Věděli jaký má Severus na studenty názor. Hlavně na ty nebelvírské. Brumbál pokýval hlavou.

„Několik z vás bude mít, řekněme nový úkol a to bude právě pan Toren. Aby však nepojal podezření, řekneme, že jste v Bradavicích, kvůli ochraně studentů před Voldemortem. A na Vánoce ho pozveme sem. Jak jistě víte, přátelí se s Ginny Weasleyovou. Až bude čas, napíšeš jí Molly dopis, aby přijela na Vánoce domů a pokud chce, tak aby s msebou vzala nějaké přátele. To je asi vše. Tady na tom pergamenu jsou vaše rozpisy služeb. Pokud chcete, můžete si to i nějak předělat. To je dnes všechno.“

            Členové se rozešli zpět do svých domovů. Pár jich ještě přemýšlelo nad tím záhadným chlapcem, ale nejvíc asi Brumbál. Tak hrozně moc mu ten chlapec někoho připomínal a on nevěděl koho.  Fénix pozorujícího svého pána vesele zatrylkoval. On samozřejmě věděl, kdo je oním záhadným cizincem, ale proč by měl jeho tajemství prozradit, když ho tak bavilo pozorovat Brumbála, jak se snaží a pídí se po všem možném, když to hlavní má přímo před očima, ale nevšímá si toho.

 

 

            Celý říjen, listopad a začátek prosince byl pro Harryho utrpením. Nejenže ho na každém kroku sledovali, takže si musel dávat pozor, ale i Voldemort se projevil přesně tak, jak Harry očekával. Na Bradavice zatím sice nezaútočil, ale těch napadených a zničených vesnic a měst bylo stále víc a víc. A on musel dřepět v Bradavicích. Věděl, že ještě není čas na to, aby se odhalil, ale tolikrát již měl nutkání se uprostřed hodiny zvednout a vydat se lidem na pomoc. No, ale pak tu byla Ginny. Při pomyšlení na ni se musel Harry pousmát. Užil si s ní hodně zábavy a dávno k ní cítil něco víc než přátelství, ale zatím se neodvážil jí o tom říct. Samozřejmě mohl jednoduše zjistit co k němu cítí ona, ale to by bylo podle něj podvádění. Kdyby jen tak věděl, že je to přesně to, co po Harrym chce.

„Ahoj ,Sebastiene,“ pozdravila ho Ginny při snídani.

„Ahoj, Ginn. Děje se něco?“ Zeptal se jí, když viděl, jak se usmívá.

„Celkově? Nic. Jo, jen se mnou jedeš na Vánoce domů.“

„Cože?“ Podivil se Harry, až mu zaskočilo soustu, které právě polykal.

„Mamka napsala, že jestli chci, tak můžu na prázdniny k nám někoho pozvat. A přece by byl hřích toho nevyužít.“

„Je ti jasné, že je to tah řádu, jak ze mě dostat informace?“

 „Jasně, že mi to je jasné. A nebudou se snažit dostat ty informace jenom z tebe, ale i ze mě. Takže se vlastně budeme chránit navzájem,“ řekla a líbezně se na něj usmála.

            Harry s úsměvem zakroutil hlavou.

„Už jsem to oznámila McGonagallové.“

„Koukám, že myslíš na všechno.“

„Někdo musí, když ty se k tomu zrovna nemáš.“

„Co si to říkala?“

„Já? Nic, vůbec nic.“

„Jasně a Voldemort doopravdy nechce vládnout kouzelnickému světu.“

„Vážně? To jsem netušila.“

„Ginny,“ pohrozil jí Harry.

            Oba se na sebe podívali a pak se rozesmáli. Takhle se popichovali často. S Malfoyem neměli problém ani jeden. Ze začátku je oba provokoval, ale po tom, co začali předstírat, že ho neslyší, toho nechal. Oba se rozešli na své hodiny, avšak Harry si všiml pohledů od Rona. Nebyl nejspíš rád, že bude trávit Vánoce s nimi. Vůbec se mu nedivil.

            Na oběd přišel Harry mezi posledními. Ginny mu držela místo a netrpělivě na něj mávala.

„Děje se něco?“ Zeptal se jí hned.

„Ne, jen se hrozně flákáš. Určitě sis všiml toho, že přes noc napadal sníh,“ začala tajemně.

„Tak to bylo to bílí, co bylo na zemi místo trávy?“ Dělal ze sebe hloupého.

„Sebastiane!“

„Dobře, necháme toho. Co s tím chceš dělat?“

„Pokud vím, tak teď máte volno. No a tak jsem si říkala, že bychom mohli postavit sněhuláka, trochu se zkoulovat a tak víš?“

„Vím. Nemám nic proti. Jen si odnesu tašku do ložnice, převlíknu se a můžeme jít,“ odpověděl a zabýval se obědem.

            Ginny se usmála, ale již nic nedodala. Po obědě šli opravdu ven. Nejprve postavili ne jednoho, ale hned několik sněhuláků. Celkově čtyři. Byli blízko u sebe, takže nebyl problém, jim pak dát podobu a utvořit z nich sousoší. Po skoro dvou hodinách tu stáli tři muži a jedna žena. Ano přesně tak. Vyobrazili tři Poberty a Lily.

„Páni, povedli se ti.“ Uznala Ginny.

„Viděl jsem je tolikrát na fotkách a navíc teď…“ nechal větu vyznít do prázdna.

            Kdyby věděl, že je někdo poslouchá, určitě by to uvedl na pravou míru, ale takhle si posluchač mohl cokoliv domyslet.  A také že domyslel.

            Moody měl zrovna hlídku v Bradavicích. Sledoval ty dva, jak venku blbnou. Byla mu už docela zima, takže byl rád, když viděl, že Toren dal sněhulákům podobu. Weasleyová ho pochválila. Podíval se na to dílo a málem oněměl úžasem. A pak to, co slyšel. Všechno to mohlo znamenat jediné. Že Toren není Toren. Musel být synem někoho z těch čtyř. Lily a Jamese vyloučil hned, Lupin by mohl přicházet v úvahu, ale to by nesměl být tak čestný a Sirius? Jasný kandidát na otce je tady. Nemusel o tom vědět, při svém životě musel zanechat za sebou nějaké to dítě. Počkal dokud se nevrátili ti dva do hradu, a pak šel oznámit svůj objev řediteli. Za chvíli se v ředitelně octl i Sirius, kterému se ten večer rozhodně neusínalo lehce.

20.09.2008 20:52:15
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one