Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Podezření

Takže, je tady další kapitolka. Tentokrát je kratší, tak doufám, že vám to nějak nevadí. Další kapitolka by měla být k DChR.

            Září se přehouplo v říjen a Harry pochopil, že pro všechny na škole je ten, kdo je tu dopočtu, ten kdo zabral místo po Harry Potterovi. Jediná Ginny se s ním bavila. Pokud netrénoval své schopnosti, byl s ní venku, nebo jí pomáhal s učením. Přece jen skládala tenhle rok NKÚ. Ona mu byla vděčná a bránila ho před ostatními, když tam nebyl. Nikdo ji nechápal, ale jí to bylo celkově jedno.

            Harry se procházel s Ginny kolem jezera a přemýšlel. Dnes to byl přesně měsíc od útoku na Příčnou, takže by dnes někde měla zaútočit armáda zla. Ale kde, to netušil.Ginny mu ochotně řekla všechna místa, kde zatím Voldemort zaútočil. Většinou to byla místa pro něj něčím důležitá. Godrikův důl, Zobí, Příčná, vesnice poblíž místa, kde se odehrávalo mistrovství světa ve famfrpálu, a pak několik mudlovských i kouzelnických vesnic.

            Pomalu zamířili k Hargridově boudě. V ohradě se tam páslo několik jednorožců, které měl Hagrid připravené na zítřek. Posadili se na ohradu a dívali se pasoucí se zvířata. Ani jeden z nich si nevšiml osoby stojící kousek od nich.

„Nejsou krásní?“ zeptala se Ginny.

„Hm.“ Opověděl jí Harry.

„Co se děje?“

„Nic, jen přemýšlím, kde Voldemort dneska asi zaútočí.“

„Ale to není všechno, že ne?“

„Včera jsem mluvil s rodiči. Říkali, že Voldemort povolal anděle smrti, stejně jako v první válce. Proti nim kouzla nic nezmůžou a on to ví. Chystá se ovládnout svět.“

            Ginny věděla o některých z jeho darů, takže jen pokývala hlavou. Za to osoba, která stála skryta ve stínu stromů valila oči a přemýšlela, jak ten kluk může tohle všechno vědět.

            Harry se zahleděl na jednorožce. Jeden z nich zvedl hlavu a podíval se mu do očí. Harryho něco napadlo.

„Chtěla by ses svézt?“ Zeptal se.

„Na nich? Ale vždyť jednorožci na sebe nenechají jen tak někoho ani sáhnout, pochybuju že na nich někdy někdo jezdil.“

„Jen tak někoho ne, ale tebe a mě jo.“ Odpověděl jí, chytil ji za ruku a seskočil do ohrady.

            Ginny ho chtě nechtě následovala. Harry došel k jednorožci, který se na něj předtím díval. Ginny i pozorovatel vykulili oči, neboť je známo, že dospělý jednorožec se nechá pohladit pouze od dívky. To nejdivnější však mělo ještě přijít.

            Harry se vyhoupl na jednorožcův hřbet a jednorožec se ani nehnul. Ginny by se na něj dívala se vykulenýma očima a pusou někde u země snad do nekonečna, kdyby ji někdo jemně nedloubl do zad. Otočila se a dívala se do modrých očí jednorožce.

„Chce aby sis na něj sedla. Věr mi.“

„Ale jak můžeš vědět, že …“

„Věříš mi?“

„Ano, věřím, ale jak…“

 „Tak se ho chytni za hřívu a vyhoupni se. Nemusíš se bát. Nedovolím, abys spadla.“

„Tak fajn.“ Povzdechla si.

            Udělala přesně to, co jí Harry řekl. Jakmile se ocitla na koňském hřbetě, musela otevřít údivem pusu. Zaplavil ji nádherný pocit. I ta nejmenší špetička strachu se z ní, jako mávnutím kouzelného proutku, vytratila.

„To je, to je…“ nedokázala to popsat slovy.

Harry se pousmál a řekl : „Já vím, co myslíš.“

            Pak zamlaskal a jednorožci začali vedle sebe klusat podél ohrady. Oba byli tak zabráni jízdou a hlavně sami sebou, že si nevšimli, jak se jejich pozorovatel neslyšně a nepozorovaně vzdálil.

 

 

            Abuse Brumbála trápila řada myšlenek. Voldemort začal napadat čím dál tím více kouzelnická místa. Ze začátku to byly malé mudlovské vesničky a teď? Příčná ulice. Bylo jen otázkou času, než napadne Bradavice nebo ministerstvo. Netušil co napadne dřív, ale podle toho jak ho znal, tušil, že nejprve napadne Bradavice. Pokud by je totiž neubránili, mohl by spoustě rodičů vyhrožovat, a navíc jsou Bradavice mnohem lépe chráněné, než ministerstvo. To by sice bylo snazším  cílem, ale Bradavice s Brumbálem v čele by mu dál vzorovaly.

            Potřeboval na vzduch. Za chvíli bude končit vyučování a on chtěl toho ticha venku využít. Po cestě vzpomínal i na Harryho. Na chlapce, který ponuré a smutné dny v Bradavicích dokázal oživit. Původně chtěl pouze obejít jezero a pak se vrátit zpět, ale nyní si všimnul, že došel až k Hagridově boudě. Opřel se o jeden z mnoha velkých stromů a zahleděl se na pasoucí se jednorožce. Stvoření čistoty. Chtěl už odejít, když uslyšel hlasy. Věděl, že není slušné poslouchat cizí rozhovory, ale nějak se nedokázal ukázat přicházející dvojici.

            Ginny Weasleyová a Sebastian Toren. Vybavily se v ředitelově mysli okamžitě jména příchozích studentů. Díval se jak se posadili na ohradu a povídají si. Najednou zaslech, jak chlapec mluví o tom, že mu rodiče řekli, že Voldemort povolal anděle smrti. Jsou snad chlapcovi rodiče smrtijedi? Pak však vyloučil možnost, že by snad ten chlapec, ať již jsou jeho rodiče kdokoliv, mohl být zlý, neboť nejenže pohladil dospělého jednorožce, ale i se na něj posadil. Díval se jak ho mladá Weasleyová napodobuje. Ještě několik minut setrval, a pak odešel. Musel svolat řád, o tom chlapci se toho museli dozvědět víc. Něco mu tu nehrálo, jen ještě nevěděl co.

 

 

            V sídle Fénixova řádu se nacházeli všichni členové. Právě se vrátili z útoku na ministerstvo. Všichni očekávali, že to dnes budou Bradavice, ale jak poznali, dnes Voldemorta podcenili a neodhadli. Kromě smrtijedů zaútočily i podivné bytosti v černém se stejně černými křídly. Jak jim Brumbál před chvíli vysvětlil, byli to andělé smrti.

„A teď, co je, dalo by se říct po Voldemortovi hlavním cílem této schůzky. A to je Sebastian Toren. Dnes jsem ho slyšel, jak Ginny Weasleyové říká, že se od svých rodičů dozvěděl, že Voldemort povolal anděle smrti. Než mi oznámíte, že rodiče toho chlapce jsou smrtijedi, musím vám ještě něco říct. Tomu chlapci dovolil dospělý jednorožec, aby se na něm svezl. Nevím jestli se to zdá jen mě, ale na tom chlapci je něco známého. Zatím nevím co, ale musíme o něm něco zjistit. Moddy, máš tu složku, o kterou jsem tě žádal.“

„Tady, ale nemyslím, že nám bude v něčem platná.“ Řekl jednooký kouzelník a podal  Brumbálovi složku se jménem Sebastian Toren.

            Brumbál ji otevřel a pročetl si jediný list, který se v ní nacházel. Jeho jméno, NKÚ, datum nastoupení do školy. Jinak nic.

„Moddy, co to znamená?“

„Netuším. Buď ten kluk nemá minulost, nebo něco tají.“

„Tak dobrá. Siriusi, Severusi. Co kdyby jste mu dali trest a pokusili se něco zjistit. Musíme přijít na to, co ten chlapec skrývá.“

„To bude trochu problém Brumbále. Toren se nezapojuje do rvaček, a lektvary má perfektní.“

„Musím souhlasit, ač nerad se Snapem. V hodinách se mu nedá nic vytknout a rvačky jdou mimo něj, ale myslím, že by se dalo něco vymyslet. Možná by ho jeden z nás mohl v hodině o trochu pozdržet, aby do další přišel pozdě, a za pozdní příchod mu dát trest.“

„V tomhle má Black pravdu. Jiný způsob, jak mu dát trest asi není.“

„Tak dobrá. Sejdeme se zítra, ve stejný čas jako dnes. Doufám, že se o tom chlapci dozvíme něco víc. Nerad bych mu do něčeho přilil veritasérum, nebo ho přivedl rovnou sem, kde by jsme z něho informace možná dostali, ale nevím jestli by se mu to líbilo. Ten chlapec by pro nás mohl být nebezpečný. Můžete jít.“ Rozpustil Brumbál poradu a odletaxoval se do své pracovny.

 

 

 

            Právě skončila hodina obrany a Harry si úlevně oddechl. Celou hodinu zkoušeli patrona. Když pronášel zaklínadlo, nemyslel na nic, ale i přesto  mu z hůlky vyšla bílá mlha, takže se bál, že by i kdyby pomyslel na málo šťastnou myšlenku, jelen by z jeho hůlky vyskočil.

            Čekal dokud všichni studenti neodejdou, a pak se vydal k Siriusovi. Na hodinu přišel pozdě kvůli Snapeovi. Zatímco ostatní připravovali lektvar, on odpovídal na jeho otázky. Začal s přípravou lektvaru déle, a pokud nechtěl dostat T, musel lektvar dokončit během přestávky.

„Pane profesore?“ zeptal se Harry s očekáváním.

„Pane Torene, dnes budete v čekat v osm hodin na mě, profesora Hagrida a Snapea  ve vstupní síni. V lese pomřelo několik akromantulí. Musíme je odstranit, ale jak jistě víte kusadla těchto pavouků obsahují velmi vzácný jed. Vaším úkolem tedy bude ten jed stočit do lahviček, které vám dá profesor Snape. Rozumíte?“

„Ano pane.“

„Dobrá, tak můžete jít.“

            Harry se musel při odchodu ze třídy pousmát. Z akromantulí strach neměl. Pokud jsou na temné straně, budou prchat, pokud na té dobré, nic mu neudělají. No, tenhle trest bude hodně zajímavý.

„Co se tak šklebíš?“ zeptal se ho známí hlas.

„Já se nešklebím, Ginny, já se usmívám.“

„A v tom je nějakej rozdíl?“

            Podívali se na sebe a rozesmáli se. Pár lidí se po nich otočilo, ale nic si z nich nedělali.

„Tak proč jsi se usmíval?“ optala se ho, když se dosmáli.

            Harry jí řekl o trestu, který dostal. Nejdřív na ní byl vidět strach, ale když jí Harry vysvětlil co a jak, uklidnila se. U schodů se rozloučili, neboť Ginny měla jasnovidectví a on péči o kouzelné tvory.

            Harry přemýšlel. Vyučování jim končí v půl třetí. Potřeboval by si zatrénovat, ale nevěděl co s Ginny. A pak ho něco napadlo. Jak Ginny znal, bude se chtít zapojit do bitev, které přijdou, takže by ji mohl naučit zacházet s kordem a možná střílet z luku. Nad svým geniálním nápadem se pousmál a zrychlil, aby na hodinu došel včas.

            Když dívce na obědě sdělil svůj nápad, nejprve se na něj podívala zkoumavým pohledem, pak zavýskla a skočila mu kolem krku. Ano, tohle – naučit ji bojovat- bylo jedno z Ginnyných přání, po tom co jí vyprávěl, co zažil. Bylo toho ještě spousta, co se chtěla naučit, ale tohle ji prozatím muselo stačit.

17.08.2008 13:33:23
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one