Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Ginny, Moudrý klobouk a zvěromág

Tahle kapitolka je opět delší, tak to snad oceníte. Jinak ta píseň moudrého klobouku je hrozná já vim, ale nic lepšího sem po dni, kdy sem nakládali okurky nevymyslela. Jinak doufám, že se bude líbit. Komentáře potěší.

Harry si odnesl věci do svého pokoje v Děravém kotli. Tam ho napadlo, že by si mohl koupit nějaký dům, nebo menší hrad jako sídlo. Déle neváhal ani minutu a vydal se k malému obchůdku, který stál naproti hostinci. Uvnitř byla pouze jedna čarodějka, která když ho viděla , podezřívavě si ho měřila pohledem. Harry se zase musel zamyslet nad tím, jak se to tu za ten rok změnilo.

„Budete si přát?“ zeptala se ho, když se tak porozhlížel kolem.

„Ano, chtěl bych si koupit dům.“

            Přikývla. Chvíli něco hledala pod stolem a nakonec vytáhla nějaké desky.

„Tady budete zatrhávat jednotlivé požadavky a v nabídce se vám ukážou domy, které je budou splňovat.“

            Tentokrát to byl on, kdo přikývl. Do rukou si vzal černou tabulku a něco, co vypadalo jako mudlovská propiska. Okamžitě se mu tam ukázalo několik bodů – zahrada, ochranná kouzla proti mudlům atd. Jakmile zaškrtl vše, co by mu mělo jeho sídlo poskytovat, stiskl - podle dalších instrukcí – malé červené kolečko v dolním pravém rohu. Chvilku se nic nedělo a pak body nahradilo několik malých obrázků, ale pokaždé, když nad něj položil propisku, tak se obrázek zvětšil a on si mohl o domě, který byl na obrázku přečíst vše potřebné a prohlédnout si ho. Nakonec se rozhodl pro menší vilu ve Skotsku.

            Měla dvě patra, sklep, stáje a velkou zahradu. Nábytek tam ještě žádný nebyl, ale to mu vůbec nevadilo. Podíval se na hodinky a zjistil, že do schůzky s Ginny mu zbývá pět minut. Rychle vyřídil vše potřebné.

„Z jakého trezoru máme převést peníze za dům?“ zeptala se ho ta čarodějka, když vyplňovala smlouvu.

            Harry rychle vzpomínal, jaké číslo mu rodiče říkali. V tom trezoru bylo víc peněz než v tom, který mu ukázal Hagrid v prvním ročníku. V něm byli peníze, které měli Harrymu vystačit do sedmnácti. Pak se měl dozvědět o tom druhém pomoci dopisu, ale díky okolnostem to všechno dopadlo jinak. V tomhle trezoru bylo bohatství, které vzniklo díky majetku všech Potterů, kteří  kdy chodili po tomto světě. A co se dozvěděl, tak rod Potterů sahá až do doby zakladatelů.

„Trezor číslo 13.“ Řekl a počkal dokud to neprověří.

„Tak, tady máte klíč od domu, tady potřebné smlouvy o vlastnictví a tady adresu.“

„Děkuji. Na shledanou.“ Poděkoval a když mu přikývla, spěchal k cukrárně. 

            Než se stačil posadit a objednat dva ležáky, uviděl jak k němu míří Ginny. Počkal, než došla až k němu a pak se spolu vydali do hlubin cukrárny. Tam se posadili do jednoho z boxů, který předtím Harry vybral.

„Tak. Ptej se.“ Vyzval ji Harry, když jim číšník přinesl dva máslové ležáky.

„Jak je to možné? Vždyť se našlo tvoje tělo!“

„To byl jen můj klon. Já byl v pořádku a celý rok jsem byl někde, kde mě naučili spoustu důležitých věcí.“

            Na ginny však bylo vidět, že jí to jako vysvětlení nestačí. Povzdechl si a začal vyprávět od začátku.

„Než jsem se narodil, vyslovil někdo jednu věštbu, která říkala, že jedině já, budu mít tu moc, porazit Pána zla. Jenže Voldemort stále uniká smrti. Když si to spočítáš, musí mu být dávno přes sedmdesát, takže pokud by byl normální člověk, neměl by mít takovou moc a sílu, a hrozilo by mu, že může kdykoliv umřít. Voldemort však na sebe použil různá kouzla a rituály,  a tak na něj samotná Smrt nemůže. Pro všechny tady jsem byl mrtvý. A doopravdy jím možná byl, protože to místo, kde jsem se učil, to člověk navštíví jednou a to po smrti. Na konci, dalo by se říct výcviku, si mě prozkoušeli a já uspěl. Pak mě označili za bojovníka a já dostal úkol. Úkol, který mi byl zadán již dávno. Porazit Voldemorta a poslat ho tam, kam patří.“

            Ginny si vše urovnávala v hlavě. Popravdě řečeno, nedávalo jí smysl, že by Harry jen tak ze dne na den zemřel. Na to tu bylo moc lidí, které měl rád. A teď jí také dával smysl ten rozhovor, který tenkrát zaslechla. Brumbál v něm říkal členům řádu, že ztratili naději na porážku Voldemorta.

„Počkej, říkal jsi, že tě označili! Jak?“

            Harry se pousmál. Čekal, kdy se na tohle zeptá. Otočil se k ní zády a odhrnul si vlasy. Chvíli počkal a pak se otočil čelem zpět k ní.

„Ginny, slib mi že tohle nikomu neřekneš. Já vím, že není fér, je takhle trápit, ale vtéhle době, jak jsem pochopil, se všude najdou zrádci. Nerad bych, aby se to doneslo Voldemortovi dřív, než bude potřeba. Slib mi to, prosím.“

„Slibuju.“

            Znovu se usmál.

„Ještě něco, za pár dní nastoupím do Bradavic jako Sebastian Toren, takže v přítomnosti ostatních mě takhle oslovuj.“

„A když budeme sami?“

            Tahle otázka ho zaskočila. Chvíli si jí prohlížel a ona pod jeho pohledem zčervenala.

„Když budeme sami, tak mě můžeš oslovovat mým pravým jménem. Tak a teď si na řadě s vyprávěním ty. Nebyl jsem tu celý rok a nevím co se stalo. Něco už jsem zjistil, ale bylo toho hrozně málo. Navíc, nemám tendenci věřit novinám.“

„No, asi měsíc potom co se do světa dostalo, že si zemřel, začal Ty-víš-kdo dělat jednorázový útoky. Vždy ve výročí tvé smrti. Brumbál s Fénixovým řádem, což je tajná organizace proti Ty-víš-komu, si myslí, že to dělá, aby všem ukázal, kdo z vás dvou vyhrál. Lidé ztrácí naději. Po prvním takovémhle útoku přiznal ministr, že se na konci roku vrátil a bystrozorové chytili několik smrtijedů. Mezi nimi byl i jeden, který se chtěl zachránit, a tak u soudního řízení řekl, že Peter Petigrew žije, a že on byl strážcem tajemství tvých rodičů. Díky tomu Siriuse uznali nevinným a …“

            Její vyprávění přerušila hlasitá rána zvenku. Oba okamžitě vyběhli ven a uviděli několik smrtijedů, kteří se právě smáli něčemu, co řekl jeden z členů řádu, kteří byli přivoláni nejspíše Siriusem.

            Harry mávl hůlkou a v okamžiku měl na sobě, místo riflí a bílého trička, černé kalhoty, černou košili se zlatým lemováním a černý plášť s hlubokou kápí. Na opasku měl v pouzdře hůlku. Stále tam však měl místo pro meč, popřípadě kord, hvězdice a nože. Ginny na něj vyvalila oči a on se musel pousmát. Natáhnul si kápi a ladným krokem se vydal k bojujícím kouzelníkům.

            Tenhle úbor – a ještě několik dalších věcí – dostal od svých rodičů. Něco již dostal tam, něco našel v trezoru. To samozřejmě nemuselo být pouze od jeho rodičů, ale nápis na stěně : Vše co zde leží, ti můj dědici náleží. ho utvrdil v tom, že si to smí vzít, nebo alespoň půjčit. Vytáhl hůlku a připravil se na boj. Když si pomyslel, že ještě dnes bude vybírat nábytek do nového domu, tak si povzdechl.

            Jakmile se dostal dost blízko k bojujícím, zpozoroval, že pocítili změnu. Na straně Fénixů, to bylo vzplanutí naděje - i když Remusova vlkodlačí část by nejraději zmizela – na straně smrtijedů to byl zase podivný nepříjemný pocit.

            Zapojil se do bitvy. Nemusel ani používat kouzla, která se naučil, aby nad smrtijedy vyhrál. Netrvalo dlouho, než se smrtijedi dostali do situace prohrávajících, a tak se přemístili zpět – jak Harry předpokládal – k Voldemortovi.

            Chtěl se otočit a odejít, ale zabránila mu v tom otázka, kterou vyslovil Remus.

„Kdo jsi?“

            Ano, přesně tak zněla ta otázka. Dalo se na ni odpovědět hned několika způsoby. On byl Harry Potter, Vyvolený, Bojovník, Chlapec, který přežil, Sebastian Toren. Z toho všeho si mohl vybrat odpověď, ale věděl, že je ještě příliš brzy na to, aby věděli pravdu. Ale odpovědět se rozhodl.

„Na tom, kdo jsem nezáleží. Záleží na tom na jaké jsem straně.“

            Věnoval ještě jeden pohled Ginny a přemístil se pryč. Přesněji jen o pár ulic dál, kde se převlékl a pak se vydal na nákupy nábytku.

*******

 

            Přesně před dvěmi hodinami se rozhodl, že si nábytek do nového domu koupí sám, ale teď si za takové rozhodnutí nadával. Za celou dobu si nic nekoupil. Nevěděl, co bude dělat, protože že by on byl nějaký expert na vybavené domu a všeho kolem toho, tak to se říct nedalo. Rozhlédl se kolem a všiml si bíle natřeného obchodu.

            Vešel dovnitř a než se stačil rozkoukat, ujala se ho mladá blondýnka. Začala mu vykládat o tom, že teprve otevřeli, takže je docela překvapující, že už sem někdo přišel, jak je jejich firma mezi kouzelníky známa po celém světě, kolik kouzelníků má nábytek a celé jeho uspořádání právě od nich..V hlavě se mu vyrojila myšlenka, že to o co se tu snaží celé dvě hodiny, oni zvládnou za jistě kratší dobu, než by to trvalo jemu a navíc, to bude nějak vypadat.

„Takže co budete si přát?“

„Ano, chtěl bych využít vašich služeb. Nedávno můj otec koupil dům, no spíš vilu, ve Skotsku, ale je bez nábytku…“

„Samozřejmě, chápu. Prohlídneme ten dům jedním speciálním kouzlem, aniž bychom se odtud museli někam přemístit. Vy mi řeknete, kde by co mělo být, podle představy vašeho otce. Pak mi vyplníte jeden formulář a už se nemusíte o nic starat.“ Skočila mu do řeči a hned od něj chtěla vědět adresu.

            Další půl hodinu strávili tím, že té slečně vysvětloval, kde co bude. Po další půl hodině, kdy vyplňoval formuláře, se se sbohem rozloučil a odešel. Byl rozhodnut, že ten dům připadne k dědictví jeho dětí. Tedy, pokud bude nějaké mít.


*******

 

            Ginny se dívala jak Harry bojuje. Boj netrval dlouho, neboť smrtijedi se po chvíli přemístili. Pak viděla jak se Remus nejspíš na něco ptá. Nevěděla, jestli Harry odpověděl, protože díky kápi mu nebylo vidět do obličeje. Pak jí věnoval ještě jeden pohled a přemístil se. Myslela, že si toho nikdo nevšiml, ale to byl omyl. Všimlo si toho hned několik lidí, ale ti si mysleli, že se prostě jen rozhlížel okolo.

 Jen Moddy zůstal na pochybách, jestli se opravdu jen rozhlížel, nebo ten pohled byl vícevýznamový. Nikdo si jeho domněnek však nevšímal, neboť pro všechny to byl jen starý bystrozor v důchodu, který je nesmírně podezíravý. Ale i přes to se rozhodl jednat. A to tak, že si promluví s Ginny Weasleyovou.

Ta si však byla jeho záměrů vědoma. A tak celý následující týden, který byl poslední prázdninový, nedělala nic jiného než to, že se mu snažila vyhýbat. Kdyby to však bylo tak lehké.


*******

 

            Za dvě hodiny se bude muset Harry přemístit na nástupiště, ale ještě před tím se rozhodl, že si podívá, jak vypadá dům. Sice mu řekli, že ho budou průběžně informovat, ale byl zvědavý.

            Nikdo tu ještě nebyl, a tak mu nic nebránilo v tom si to tu prohlédnout. Vyšel do  druhého patra a zamířil do západního křídla. Tam budou pokoje pro hosty, zatímco ve východním pro rodinu. Tedy zatím pouze pro něj. Jeho pokoj také bude jediný, který bude ve východním křídle vybaven. Zbytek nechal prázdný. Než se však dostal pokojům, ať již ve východním nebo západním křídle, musel jít dlouhou chodbou. To přesně ve středu rozdělovaly velké dveře, za kterými se bude nacházet knihovna.

            Uslyšel ze zdola hlasy. Tušil, že to budou ti kouzelníci, kteří to tady mají na starost, a protože nechtěl rušit, přemístil se pryč. Potřeboval si ještě něco zařídit.

            Potřeboval domácí skřítky a tak mu nezbývalo nic jiného, než nějaké koupit.Už měl vše zařízené a padesát skřítků čekalo na rozkazy svého nového pána. Harry se však předtím, než jim nějaké dal zeptal toho kouzelníka co mu je prodal.

„Víte můj dům, ještě není hotový, a tak bych potřeboval, aby tu ti skřítci zůstali, než se dokončí. Samozřejmě jsem ochotný si připlatit.“

            A to byla písnička, které kouzelník rozuměl a okamžitě ho ujišťoval, že to není žádný problém. Pak si Harry zavolal Inku, což byla hlavní skřítka.

„Poslouchej Inko, až bude dům hotový tak ti dám vědět. Ty pak dohlédneš na ostatní. Dám ti pak i nějaké peníze, abyste mohli vše zařídit. Možná hned nebudou mít nějací skřítci co na práci, ale až se na Vánoce vrátím, koupím nějaké koně. Také tam můžete zasadit nějaké rostliny. Základy zahrady tam jsou. To je zatím všechno.“

„Inka udělá všechno, co si pán přeje.“

            Pak se mu hluboce poklonila a chtěla jít za ostatními, avšak Harry jí to nedovolil.

„Ještě něco Inko. Neklaň se mi a říkej mi Harry.“

„Ale pane, to Inka nesmí. Tím by projevovala neúctu.“

„Tak se mi alespoň neklaň, ano?“

            Chvíli Inka váhala a pak řekla : „Jak si pán přeje.“ A odešla za ostatními.

            Přemístil se přímo na nástupiště. Pak si vytáhl z kapsy zmenšený kufr a zvětšil ho.  Pieris seděl poslušně v kleci, kterou mu Harry koupil, ale podle jeho výrazu se dalo soudit, že z toho zrovna nadšený není.

            Harry se usadil v jednom z prázdných kupé. U spousty lidí vzbudil zvědavost, ale snažil se jejich pohledy nevnímat. Pak se otevřely dveře kupé a v nich stála Ginny.

„Ahoj Sebastiane.“ Pozdravila ho.

„Ahoj Ginny.“ Opětoval jí pozdrav a vyzval jí, aby se posadila.

            Jakmile tak udělala začala mu vyprávět o událostech minulého týdne.

„Víš ty vůbec jaký to je, se pokaždé bát něčeho napít nebo najíst,m protože se bojíš, že ti do toho Moddy přimíchal Veritasérum?“ ptala se Harryho, který zatím úspěšně skrýval smích. Ron a Hermiona byli prefekti, takže museli do prefektského kupé, alespoň ze začátku. Bylo mu jasné, že jakmile projdou vlak, začnou hledat Ginny. A nemýlil se. Asi po hodině jízdy se dveře otevřely a v nich stáli jeho dva nejlepší přátelé.

„Tak tady si.“ Řekla Hermiona, když vešla dovnitř.

            Pak položila na zem Křivonožku, kterého začal Harry považovat za zrádce, protože jakmile obhlédl situaci v kupé, vyskočil Harrymu na klína začal příst.

            Až teď si ho Hermiona s Ronem všimli.

„A ty jseš?“ zeptal se Ron.

„Sebastian Toren. Nastupuji do šestého ročníku.“

„Hermiona Grangerová a tohle je Ron Weasley – bratr Ginny.“

            Po zbytek cesty si ti tři povídali a Harry je se zájmem poslouchal. Také poprvé za celou dobu „ zapnul “ svou schopnost rozpoznávat auru. Až dosud ji nepoužil a hodlal jí v Bradavicích opět „ vypnout “ jinak by se asi zbláznil. Z těch pocitů, které v kupé najednou pocítil, ho rozbolela hlava. A tak neváhal a opět svou schopnost „ vypnul “.

„Já mám jet s prváky, tak se asi uvidíme až na hradě.“ Řekl Harry Ginny, když vystoupili na nástupišti v Prasinkách.

            Přikývla a pak se vydala spolu s Ronem a Hermionou k jednomu z kočárů. Hagrid, jako každý rok, svolával prváky k sobě. Když mezi nimi uviděl Harryho, zeptal se : „ Ty seš Toren?“

„Ano, pane.“

„Tak si sedni do nějaký lodičky. Jinak já sem Hagrid.“

            Na souhlas, že všemu rozuměl, přikývl. Pak si sedl do jedné z posledních lodiček. Pamatoval si pohled na Bradavice, když mu bylo jedenáct. Tenkrát nevěděl nic o kouzelném světě, ale celý svět věděl o něm. To se změnilo.

            Před velkou síní na ně již čekala profesorka McGonagallová. K prvákům měla stejný proslov, jako tenkrát k jeho ročníku. Aspoň že tohle se nezměnilo. Pak vešli dovnitř. Prvňáci se rozhlíželi kolem sebe a obdivovali strop. On se místo toho podíval na učitelský stůl. Všiml si, že vše zůstalo při starém. Jen na místě učitele obrany seděl někdo, koho by tam nečekal – Sirius.

            No, i když proč vlastně ne. Byl uznán nevinným a byl to skvělý kouzelník. Docela se těšil na jeho hodiny. Když s rodiči probíral, co by chtěl v budoucnu dělat, vybral si bystrozora a k tomu obranu potřeboval.

            Došli až ke stolu, tam se zastavili a Moudrý klobouk začal zpívat:

¨

Je to už spoustu let,

co poprvé jsem zpíval zde.

I když ta doba pryč dávno je,

nezměnilo se jediné a to,

že ve tmě přijde naděje.

Teď již však dost mých rozumů,

ať můžete se odebrat do svých pokojů.

Do které ze čtyř kolejí povedou tvé kroky,

ti řeknu v okamžiku.

Bude to Nebelvír,

kde odvahu tvou ocení.

Nebo snad Zmijozel,

kde s mazaností uspěješ.

Či snad Havraspás,

kde chytrostí přispěješ.

Pak je tu ještě Mrzimor,

kde vynikne tvá ochota přiložit ruku k dílu.

 

‚Další zrádce.‘ Pomyslel si Harry, ale doopravdy klobouku nic nezazlíval.

            Nějak se nesnažil poslouchat kam který z prváků jde. Spíše se díval po síni. To co McGonagallová říká, začal poslouchat, teprve, když uslyšel své jméno. Neboť držela klobouk, domyslel si, že jim o tom, kdo je a proč tu je, řekla. Posadil se na stoličku a čekal.

„Á, Sebastian Toren, nebo bych snad měl raději říct Hary Potter? Vůbec ses od svého prvního ročníku nezměnil. Stále jsi stejně tvrdohlavý, mazaný, ochotný,  odvážný a tvé srdce je stále stejně milující. Myslím, že se nemýlím, když řeknu, že poslat tě jinam než do Nebelvíru by nemělo cenu.“

„To máš pravdu.“ Odpověděl mu se smíchem Harry.

„Dobrá tedy. Hodně štěstí a měj se na pozoru.“

„Děkuji.“

„Nebelvír.“

            Po tomhle ohlášení se síní rozlehl potlesk. Harry vstal a vydal se ke stolu. Uviděl Ginny, jak na něj mává a ukazuje na volné místo vedle sebe. Neváhal ani chvíli, neboť ona jediná znala pravdu, takže mu mohla říct vše co potřeboval a navíc, navíc mu s ní bylo dobře.

            Po celou dobu večeře i cestou do věže mu vyprávěla vše, co se za ten rok stalo. Několik dívek po ní házelo závistivé pohledy, ale ona si jich nevšímala.

            Později v noci se vzbudila a nemohla znovu usnout. Oblékla si přes noční košili župana vešla do společenské místnosti. Byla tam tma a uklidňující ticho. Vyhlédla z okna a uviděla, jak do lesa zabíhá něco tmavého, možná velká kočka. Po chvíli z lesa vyšla postava. I na tu dálku Harryho poznala. Byla rozhodnutá tu na něj počkat a tak se posadila do křesla odkud měla výhled na vchod do společenské místnosti. Ten se po chvíli otevřel a dovnitř vešel černovlasý mladík.

 

*******

         

    Harry nemohl usnout. Byl zvyklí jít si před spaním zaběhat ve své zvěromágské podobě. Chvíli váhal, ale nakonec si usmyslel, že až ostatní usnou tajně se vytratí ven. A tak se také stalo.

            Proběhl se po pozemcích, kolem hradu i v lese. Mohl být venku tak přes hodinu a proto se raději rozhodl, že se vrátí zpět do věže. Doběhl do lesa, kde se proměnil. Pak zamířil do věže. Tam na něj čekalo překvapení.


*******

 

„Taky nemůžeš spát?“ zeptala se ho Ginny, když prošel kolem ní.

„Ginny, co tady děláš?“

„Na tohle bych se mohla zeptat taky, ale já se tě zeptám cos dělal tam venku.“

„No, totiž, já vlastně…“ Nedořekl svou obhajobu, neboť mu skočila do řeči.

„Tak jinak Harry, jsi zvěromág?“

„Jak?“ zeptal se s údivem.

„Viděla jsem tě.“ Odpověděla a hlavou pohodila směrem k oknu.

„Jo, jsem.“ Řekl rezignovaně a posadil se do druhého křesla.

            Ginny ožila.

„Vážně?A v co přesně se měníš?“

„V černého pantera.“

  Ještě chvíli se povídali, neboť Ginny chtěla vědět všechno možné. Jak dlouho mu trvalo, než se proměnil, jestli je to těžké a tak dále. Harry však brzy vycítil o co jí jde a tak se s úsměvem rozloučil a šel si lehnout. Ona ho po chvíli následovala. Tentokrát oba usnuli bez problémů.

                       

24.07.2008 10:30:08
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one