Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Konec

Myslím, že spousta z vás to tušila. Pár lidí ví, že jsem u téhle povídky nezamýšlela víc jak sedm - osm kapitol. No, ale stalo se jinak. Doufám, že se vám povídka líbila a měli jste ji rádi. Bohužel, všechno musí jednou skončit a to i Bojovník smrti. Pokud by jste měli jakékoliv dotazy, připomínky atd. tak mi písněte do komentů. Je věnovaná úplně všem, co jí četli.

            Ginny jim dovyprávěla – až na pár úprav – celý příběh. Všichni se zaujetím poslouchali a divili se sami sobě, jak ho mohli podezřívat. Avšak nejvíce se divili Moodymu, jak mohl zakázanou kletbu použít proti zraněnému chlapci a jak mohl zaútočit na jedinou dceru Weasleyových. Jakmile Ginny dovyprávěla a Brumbál ji propustil, obořil se Athur Weasley na vysloužilého bystrozora.

 „Pomát ses Moody? Použít Crucio na děti? Mám největší chuť poslat na ministerstvo zprávu, o tom cos proved. Věř mi, že Azkaban by tě neminul,“ křičel na něj rozzuřeně.

 „A co kdyby ten kluk nebyl tím, za koho se vydával? Co pak? Pokud byla jediná možnost jak ho přinutit mluvit tahle, tak,“ začal se obhajovat Moddy, ale byl přerušen.

 „Nebyla to jediná možnost a ty to víš Pošuku. Od čeho by tu jinak byl Srabus?? Mohl přinést veritasérum a myslím, že by to posloužilo mnohem líp, než vaše Crucio,“  zakřičel na něj Sirius.

            Alastor Moddy zůstal mlčet a na půl poslouchal různé obviňující komentáře. Ne, on neudělal nic špatného. Jen dovolil aby při výslechu byli i tací, kteří věří, že každý je nevinný.

 

***

            Přímo z ředitelny šla Ginny na ošetřovnu. Harry ještě spal a tak si sedla na židli a sledoval jeho spící tvář, která vypadala tak klidně. Jeho pleť měla sice nezdravou barvu, ale ona nepochybovala o tom, že jakmile se dostane na slunce a čerstvý vzduch, tak se mu vrátí barva do tváří.

 „Slečno Weasleyová?“ ozval se za ní najednou hlas ošetřovatelky, až sebou polekaně trhla.

 „Ano, madame?“ zeptala se potichu, neboť nechtěla Harryho vzbudit.

 „Když tu nechám tác s jídlem, dohlédnete na to, aby  to snědl až se probere?“ řekla a kývla hlavou směrem k Harrymu.

 „Samozřejmě,“ zamumlala a stočila k němu opět svou pozornost.

            Ošetřovatelka přikývla a odešla nejspíš do velké síně na oběd. Ginny nechtěla Harryho budit, ale věděla, že až se vrátí ošetřovatelka a uvidí, že to ještě nesnědl, vzbudí ho sama. Ještě chvíli sledovala jeho klidnou tvář.

 „Harry! Harry, vzbuď se! Musíš se najíst!“ říkala, zatímco ho jemně držela za rameno a třásla s ním.

            Jmenovaný, ač neochotně, otevřel oči a zamžoural na dívku, která se nad ním skláněla. Když poznal Ginny, usmál se na ni a s trochou pomoci se posadil.

 „Jak je ti?“ zeptala se hned rusovláska.

 „Jde to,“ zamumlal v odpověď a zahleděl se na ni.

 „Máš se najíst,“ vzpomněla si najednou na žádost ošetřovatelky.

            Harry se pokusil najíst, ale jakmile vzal příbor do ruky, měl najednou pocit, jako by najednou vážil tunu. Ginny ho s úsměvem pozorovala, ale když viděla, jak mu už po páté vypadl příbor z ruky, slitovala se nad ním.

 „Počkej, pomůžu ti,“ řekla a posadila se na postel tak, že k němu seděla bokem.

            Tác s jídlem si dala na zkřížené nohy a začala ho krmit. Docela se u toho bavili, protože Ginny si nemohla odpustit, aby Harryho občas nepotrápila. Když se oba najedli – Ginny vynechala oběd, a tak se s ní Harry podělil o ten svůj – lehla si k němu tak, že její hlava spočívala na jeho hrudi. Nemluvili. Stačilo jim, že jsou spolu. Po chvíli oba usnuli. Harry byl ještě hodně vyčerpaný a potřeboval nabrat síly. A Ginny toho moc za poslední dny nenaspala, takže přišel čas to dohnat.  Takhle je našel i Sirius.

 

***

            Po tom co se Moddy odletaxoval se atmosféra v místnosti poněkud uklidnila. Snad čtvrt hodiny mu vysvětlovali, že každý není smrtijed, takže se tak musí chovat a nepoužívat Crucio na koho se mu zlíbí. Měl však takový pocti – a nebyl sám – že jejich slova vypouštěl vysloužilý bystrozor jedním uchem dovnitř a druhým ven.

            Po tom, co dořešili všechny záležitosti, které s nimi chtěl Brumbál ještě probrat, se vydal Sirius na ošetřovnu. Chtěl si promluvit s Harrym. Šlo mu samozřejmě vysvětlení, ale pokud o tom nebude chtít Harry mluvit, nebude ho nutit. Skoro rok a půl si myslel, že je jeho kmotřenec mrtvý a zatím? Nejspíš se někde učil a stal se jedním z nejmocnějších kouzelníků. Vešel na ošetřovnu, ale ve dveřích se zarazil.

            Harry spal na nemocničním lůžku – nic zvláštního – ale na jeho hrudi spala malá Gynny Weasleyová. No, tak malá zase nebyla. Byla jen o rok mladší něž Harry. Ale stejně mu vrtalo hlavou, jak je možné, že je tu Pomfreyová nechala. Věděl, jak přísně dbá na to, aby se právě tady na ošetřovně dodržovala pravidla. Zvláště to, že jedna postel = jeden pacient. Ještě dnes si živě pamatoval tu scénu, když tu ležel a přišla ho navštívit jedna studentka. Posadil se k němu na postel. Povídali si a pak i něco jiného a když je uviděla Pomfreyová, div je nezaklela.

            Zakroutil nad tím hlavou. Buď ošetřovatelka změkla, nebo ty dva ještě neviděla. Otočil se a zamířil do knihovny. S Harrym si může promluvit, až si odpočine. Takže by si mohl něco přečíst. Když se k tomu nedostal těch sedm let, co tu studoval.

 

***

 „To si ze mě snad děláte legraci.“

            Ginny i Harry nerušeně spali až do doby, kdy se ošetřovnou rozlehl hlas ošetřovatelky. Ginny zmateně zvedla hlavu a když se rozkoukala, došlo jí kde je a co se stalo. Harry na tom byl podobně.

 „Co se děje?“ zamumlala rusovláska a podívala se na rozzuřenou ošetřovatelku.

 „Co se děje? Tohle je ošetřovna, slečno Weasleyová. Postele jsou pro pacienty, ne pro návštěvy, takže…“

            Následujících pět minut ti dva poslouchali přednášku na téma : Chování na ošetřovně. Oba vypadali, že ji zaujatě poslouchají, ale pravda byla jiná. Ginny přemýšlela o tom, kdy odsud Harryho asi pustí. Mohli by spolu zajít do Prasinek, nebo se jen tak projít po pozemcích. A nebo by jí mohl konečně ukázat ten dům. On zase přemýšlel o tom, proč je tolik unavený a proč ho bolí hlava. Tu bolest hlavy dával za vinu ošetřovatelce. Než začala s tou přednáškou, tak ho ještě nebolela. A pak začal přemýšlet o Siriovi.

            Ošetřovatelka si konečně všimla, že ji ani jeden nevěnuje pozornost. Přeskakovala pohledem z jednoho na druhého a nakonec se s tichým mumláním vydala do své pracovny.

 

***

 „Harry?“ zavolal Sirius kmotřencovo jméno a čekal na odpověď.

 „Ano, Siriusi?“ odpověděl chlapec a otočil se k němu.

 „Víš, nevěděl jsem jestli nespíš nebo tak,“ řekl a posadil se na židli vedle postele.

 „Jo, poslední dobou jsem spal docela dost, ale teď už se to vrací do normálu. Pomfreyová říká, že by mě mohls pozítří pustit,“ řekl s úsměvem chlapec.

 „Siriusi, já chtěl bych ti to vysvětlit. Je mi líto, že jsem ti neřekl pravdu, ale…“ začal omluvným tónem Harry, ale Sirius ho přerušil.

 „Klid Harry. Já to chápu. Víš, Ginny nám vše vysvětlila. To, že ani jí si to neřekl, ale ona tě poznala a že jsi se bál to komukoli říct, aby se to nedostalo k Voldemortovi a tak. Nezlobím se na tebe. Jen mi slib, že mi tohle už nikdy neuděláš,“ řekl vážně a zahleděl se mu do očí.

 „To si piš, že už nic takovýho neudělám. Z vlastní vůle ne,“ přislíbil Harry a nechal se kmotrem obejmout.

 „Tak co ty a ta Ginny Weasleyová? Myslím, že jsi jí říkal princezno,“ zeptal se s poťouchlými jiskřičkami v očích Sirius.

 „Víš, kmotříčku, tohle je moje soukromí, do kterého ti nic není,“ poznamenal Harry, ale neubránil se úsměvu.

 „Seš stejnej jako James. Ten byl taky sdílnej jako kámen pokud šlo o Lily,“ řekl ublíženě Sirius.

 

***

            Harry stál na hřbitově a díval se na náhrobek pře sebou. Když se zeptal brumbála, co udělali s tělem Voldemorta, docela ho překvapilo, když řekl, že ho pohřbili na hřbitově v Malém Visánku. Byla zde pohřbená celá jeho rodina. Ať už šlo o Radleovi nebo potomky Salazara Zmijozela. Bylo vidět, že i když to byl jeden z nejobávanějších černokněžníků své doby, nechal si Brumbál na jeho pohřbu záležet.

            Náhrobek byl z černého mramoru, po kterém se z téhož kamene plazil had.

 

 

Tom Rojvol Raddle

 

            To bylo jediné, co bylo na náhrobku napsáno zlatým písmem. Brumbál se domníval, že by se spousta lidí divila, jak někdo mohl žít tak dlouho, kdyby tam dal i datum narození a úmrtí. A měl pravdu. Mávl rukou a ve vzduchu vyčaroval černou růži a položil ji na hrob. Dělal to takhle na výročí jeho úmrtí už tři roky. Předně před tou dobou Voldemort padl a jeho smrtijedi byli během následujícího roku pochytáni a zavřeni do Azkabanu.

            Když sem šel poprvé, bylo to jen proto, aby se přesvědčil, že už je opravdu konec. Ale jak se koukal na náhrobek, došlo mu, že i když to byl černokněžník, který zmařil spoustu životů, byl to v jádru člověk. Ať už dobrý, nebo zlý. Toužil po moci, ale to má v krvi snad každý Zmijozel. Možná sem chodil ze soucitu, možná proto, že mu v koutku duše rozuměl. Spousta jeho lidí se na něj dívala jako na blázna, když rok co rok chodil na tenhle hřbitov a hned po té na ten v Godrickově Dole, kde byli pohřbeni jeho rodiče. Ale jemu to nevadilo. Byl jen rád, že už je konec. 

25.02.2009 16:58:48
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one