Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
10. Kapitola - BS - obrázek

10. Kapitola - BS - obrázek

Sandra

Harry zachytil vracející se hvězdici a zandal ji zpět do pouzdra. Rozhlédl se kolem a zahlédnul Iris, jak bojuje s dvěma démony najednou. Rozhlédl se kolem sebe a vydala se jí na pomoc.

 „Dík,“ řekla, když oba démoni vzplály černorudým plamenem.

            Harry přikývl a rozletěl se směrem k Voldemortovi. Ti dva démoni, které s Iris právě zničili, byli poslední, takže teď andělé pomáhali řádu proti převaze smrtijedů. Harry za letu  sem tam vyslal nějaké to kouzlo, ale cíl jeho cesty byl jasný. Voldemort stojící na malém pahorku kousek od všeho dění.

 „Myslel jsem, že budeš chtít pomoc svým lidem, ale takhle je to pro mě snazší, než kdybych tě musel hledat po bojišti,“ řekl Harry a snesl se před Voldemorta.

 „Sledoval jsem tě. Jsi opravdu silný, pokud jde o používání zbraní, ale jak si silný v kouzlech na to jsem zatím nepřišel. Byl jsem rozhodnut sledovat tě, ale nebylo mi to k ničemu. Je tu však jedna výhoda a to ta, že jsi vyčerpán, zatímco já, jsem plný síly,“ řekl Voldemorta nepříjemně se pousmál.

 „Ne na dlouho,“ řekl Harry a pustil se s ním do boje.

            Začalo to jednoduchými kouzly, která se postupně ztěžovala. Voldemort použil i kletbu smrti, ale velmi ho překvapilo, když Harry před sebou vyčaroval rudý štít, který kletbu pohltil. A tak ho začal unavovat. Nedalo se však přesně říct, kdo unavoval koho. Harry se naučil šetřit svou magii, takže měl dost sil, ale Voldemort byl o něco silnější. Znal mnohá kouzla z černé magie, která Harrymu byla velkou neznámou.

Oba již měli několik zranění. Voldemort kulhal na pravou nohu, kterou mu Harry poranil hvězdicí a od jednoho kouzla se mu táhl velký šrám přes levou tvář a nepříjemně štípal. Harry měl na tváři spoustu oděrek a po pravé paži se mu táhla rána. Ani jeden si nevšímal okolního dění, takže neviděli, jak světlá strana vyhrává. Pro ně dva teď existoval jen jejich souboj, který měl být také posledním.

Voldemort vyslal na Harryho rudý paprsek, který nestihl vykrýt a skončil na zemi. Začal se zvedat a jen tak tak stačil uhnout zelenému paprsku.

 „Dochází ti síly, drahý Harry,“ řekl Voldemort a zasmál se.

            Harry neodpověděl a využil Voldemortovi chvilkové nepozornosti, aby ne něj vyslal Polibek smrti. Kouzlo, které ho naučila Sandra.Voldemort se přestal usmívat, když uviděl černý paprsek, letící k jeho srdci. Pokoušel se vyčarovat nějaký štít, ale žádný nezabral. Když se do něj paprsek vpil, chvíli se nic nedělo, ale pak Voldemort vyvalil oči a začal lapat po dechu. Netrvalo dlouho a Voldemort se odporoučel k zemi s prázdným pohledem v jeho červených očích.

            Harry klesnul na kolena a nakonec se posadil a zády se opřel o velký kámen a nastavil tvář nebi, ze kterého začali padat drobné kapičky. Bylo po všem. Ani tomu nemohl uvěřit. Zavřel oči a zaposlouchal se do zvuků bitvy, která probíhala tam dole. Nejspíš ještě nikdo netušil, že Voldemort padl, ale on teď neměl sílu sni aby pohnul malíčkem u nohy, natož aby se dostal tam dolů. Ne, musí se vzchopit, nesmí je tam nechat umírat. Zůstalo však pouze u myšlenek, neboť proti své vůli, mu začaly klesat víčka a on se propadal do bezvědomí. ¨Něž však zcela ztratil vědomí uslyšel ženský hlas, který ho pobízel ke spánku. Neměl jediný důvod, proč neuposlechnout.

 

****

            Sandra se s Harrym přemístila na ošetřovnu. Uložila ho na jednu s postelí a otočila se k oknu. Nemohla mu pomoc a tak raději sledovala dění venku. Najednou se rozrazily velké dveře a do ošetřovny vběhnul Sirius, Brumbál, Weasleyovi, Hermiona,  Snape, McGonagalová, Remus a Moddy. Několik z nich ztuhlo, když si všimlo ženy stojící u okna. Ta se však na něj jen usmála a pak se opět zahleděla z okna.

 „Enervate,“ pronesl Moddy a zamířil na chlapcovo tělo.

            Ten však dál ležel se zavřenými víčky a jen trhavé pohyby jeho hrudi je ujišťovaly o tom, že žije.

 „Jak to že..“ chtěl se zeptat Moddy, ale přerušila ho Sandra.

 „Je vyčerpán. Jak fyzicky tak magicky, ale i psychicky,“ při těch slovech se zadívala na Ginny, která jen velmi nerada stála dobrý metr od postele. „Až načerpá své síly zpět, tak se probudí. Doufám, Brumbále, že vám nebude vadit, když tu do té doby spolu s několika anděly zůstanu?“

 „A kdo jste, smím-li se zeptat?“ vyslovil Brumbál otázku, jež tížila všechny.

 „Mé pravé jméno zná pouze Harry a ti, kteří to měli napsáno v osudu. Nebojte, Brumbále, jednou se to dozvíte.“

„Můžete nám říct něco ohledně Harryho?“ zeptal se znenadání Sirius.

 „Ne, to může jen on. A jaká je vaše odpověď Brumbále?“

 

***

            Harry proplouval hustou bílou mlhou. Cítil se omámené a unaveně. Sem tam mlhou pro svištěly  nějaké paprsky, ale neměl možnost se jich ani dotknout. Jeho pohyby byly zpomalené, ale necítil tu žádnou bolest ani smutek nad ztrátou Ginny. Občas zaslechl nějaký šepot, ale nikdy se mu nepodařilo zjistit, co je zač. A tak se nechal unášet tou mlhou, kam se jí zachtělo.

            Po pro něj krátké době – která ve skutečnosti byla dva dny – kolem něj opět prolétal paprsek. Měl modrou barvu a když kolem něj proletěl, jako by ho něco zarazilo a on se otočil a plnou silou do Harryho narazil. Od té doby nebylo jeho bloumání bezcílné. Celou dobu přemýšlel nad tím, co udělá jestli se z tohohle probudí. Chtěl se omluvit Siriusovi a přesvědčit Weasleyovi, aby zrušili ten zákaz. Ginny, jeho Ginny. Vzpomínal na to, jak se ji při smíchu krčila nos a mhouřila oči. Připadalo mu to roztomilé. Na její sladké polibky a na tu nádhernou fialkovou vůni. Také tušil, že jakmile se dostane Moddymu pod ruku, tak ho asi přizabije, ale stejně to za tu legraci stálo. Dal by cokoliv za to, aby mohl vidět, jak se Moddy tvářil, když se po jejich odjezdu do Bradavic, objevilo jeho oko, mezi jeho ponožkami.

            Když uplynula zhruba tak stejně dlouhá doba, znovu kolem něj proplul paprsek. Tentokrát byl zlaté barvy, ale když do něj narazil tak se nestalo nic zvláštního, pouze se jeho tělem rozlilo podivné uklidňující teplo.

            Poslední paprsek měl rudou barvu. Rudou, jak sama krev a po té co se do něj vpil, pocítil mladý hrdina bolest po celém těle. Pomalu se začal pohybovat rychleji, ale bolest neustupovala. A pak ho něco začalo tahat pryč.

 

***

            Pomalu otevřel oči, ale musel je znovu rychle zavřít. Náhlý příval světla ho oslepil. Chvíli počkal a pak je začal pomalu otvírat . Místnost, ve které byl, okamžitě poznal – ošetřovna. Chtěl se posadit, ale jakmile se podepřel na loktech, ozvala se jeho rána a on se s bolestným useknutím a tichou nadávkou zhroutil zpět do polštářů. Doufal, že ho nikdo neslyšel. Věděl, že má co vysvětlovat, ale teď se mu do toho nijak nechtělo. A proto se začal modlit a doufal, že na ošetřovně nikdo není. Kolem jeho postele byl totiž plášť, který měl zabránit zvídavým studentům v tom, aby zkoumali jejich spolužáka a tak mu nezbývalo nic jiného než doufat. Za chvíli však pochopil, že jeho modlitby a přání nebyly vyslyšeny.

 

***

            Hermiona se vracela z knihovny. Ron zrovna trénoval famfrpál a tak se nudila. Když procházela kolem ošetřovny, rozhodla se, že by se mohla podívat na Harryho. Došla k jeho lůžku a pozorovala jeho mrtvolně bledou pleť. Byl to už týden, co byl poražen nejobávanější černokněžník všech dob – Lord Voldemort. Školu denně okupovali tisíce novinářů, ale Brumbál jim znemožnil přístup dovnitř hradu. Podívala se na hodinky a s myšlenkou, že by měla jít naproti Ronovi a ostatním se zvedla a zamířila ven z ošetřovny. Byla už skoro u dveří, když zaslechla zasyknutí a  tiché zaklení. Pomalu se otočila a vydala se zpět. Neměla tušení, jestli ji nešálil sluch, neboť od lůžka se nyní ozývalo pouze ticho, ale přece si to nemohla vymyslet.

            Pomalu rozhrnula závěs a zůstala zírat na mladíka, který se na ni díval s obavami. Chvíli zaváhala, ale pak se na mladíka vrhla.

 „Ach, Harrry, jsem tak ráda, že jsi se konečně probudil,“ mumlala rychle a z očí jí kanuly slzy.

 „Co se děje?“ zeptala se po chvíli, když viděla jak se na ni kouká.

 „No, abych pravdu řekl, tak jsem čekal, že mi vrazíš pár facek, až se dozvíš pravdu, ale tohle bylo lepší,“ řekl a nepatrně se pousmál.

 „Jen se netěš. Jakmile na tom budeš líp, tak těch pár facek dostaneš. Jak jsi to vůbec mohl udělat? Víš jak nám všem bylo, když jsme si mysleli, že si umřel?“ zeptala se a z očí se jí proudem opět vyvalily slzy.

 „Slíbil jsem to, Herm. Nikomu jsem nesměl říct, že žiji,“ řekl pomalu přes veškerou bolest ji pohladil po ruce.

 „A co Ginny? Jakože věděla, kdo jsi, když jsi to nesměl nikom říct?“ zeptala se nabroušeně, ale ruku mu nevytrhla.

 „Poznala mě,“ připustil s úsměvem, ale pak se v jeho obličeji objevily obavy. „Jak je na tom?“

 „Ani se neptej. Denně brečí a přemlouvá Weasleyovi, aby zrušili ten zákaz. Oni jsou však zatím proti. Prý stále nemají jistotu, že jsi to opravdu ty. A to i přes to, co jim říkal Sirius, Brumbál a ta žena,“ odpověděla mu.

 „Jaká žena?“

 

***

            Harry před chvílí usnul a Hermiona si se zděšením uvědomila, že Ron s Ginny ji musí hledat už nějakou chvíli po celém hradě, a tak rychlím krokem zamířila do Velké síně, kde se touhle dobou podával oběd. A opravdu je tam našla. Seděli u kolejního stolu a hádali se. Pak se Ginny podívala ke dveřím a šťouchla do Rona a něco mu řekla.

 „Hermiono, tady jsi! Hledali jsme tě všude! Kde jsi byla?“ zeptala se Ginny, jakmile si sedla.

 „Byla jsem na ošetřovně,“ odpověděla a nandala si na talíř kousek pečeného kuřete.

 „Co jsi tam dělala?“ zeptal se Ron.

 „Šla jsem z knihovny a řekla, jsem si, že se zajdu podívat na Harryho. Už jsem odcházela, když se najednou probral. Chvíli jsme si spolu povídali, ale před chvíli zase usnul,“ řekla a zadívala se rusovlásce do očí.

 „Co říkal?“ zeptala se potichu a zahleděla se na stůl.

 „Ptal se na tebe. Řekla jsem mu, proč za ním nemůžeš přijít a on řekl, že to chápe a že si nemáš dělat starosti. Prý to dopadne dobře a to i za cenu, že by se musel , cituji : „Poprat se s jistou osobou, která mu už s těma intrikama leze na nervy.“ Pak se ptal na to co se stalo a tak, ale řekla bych, že mě stejně nevnímal,“ řekla a usmála se na ni.

 „Měla bys to říct Brumbálovi. Myslím to, že se probral,“ řekl Ron a dál se věnoval své večeři.

            Hermiona se na něj udiveně podívala. Čekala, že se bude víc zajímat o to, jak se Harry má, ale na něm nebyl vidět jakýkoliv zájem. Bylo jí to divné. Pokud si pamatovala, tak dřív ty dva bez sebe nedali ani ránu a teď najednou se Ron tváří, jako by se jednalo o jakéhokoliv studenta. A pak jí to došlo. Ron si myslel, že ho Harry nebude chtít znát. Myslel si, že mu teď bude oplácet jeho chování. Myslel si, že se sním už nebude chtít bavit, když má teď takové přátele, jako jsou andělé. Hermioně začalo cukat v koutcích, až se nakonec rozesmála naplno. Ron měl vždycky dlouhé vedení.

 „Co je tu k smíchu?“ zeptal se Ron.

 „Ty, Ronalde. Nemůžu věřit tomu, že si myslíš, že se s tebou nebude Harry bavit. Myslela jsem, že ho znáš dost na to, abys chápal jeho logiku. Musím říct, že je občas docela těžké se vněm vyznat, ale tohle by ti mělo dojít automaticky. Harry není Malfoy. I kdyby se najednou zjistilo, že je princ nebo něco takovýho, pořád by to byl on. A Harry tě považuje za bratra, Rone. Uvažuj,“ řekla a s úsměvem se vydala k profesorskému stolu.

            Ron za ní zůstal udiveně zírat. Nechápal, jak mohla vědět, co se mu honí hlavou. Vážně si dělal starosti s tím, jestli se s ním bude ještě Harry bavit. Choval se k němu poslední dobou dost hnusně. A neomlouvalo ho ani to, že nevěděl, kdo to je. Až teď mu došlo, že má Hermiona pravdu. I po tom, co se choval jako blbec ve čtvrtém ročníku mu Harry odpustil a nikdy ho nenechal ve štychu.

 

 „Pane profesore?“ oslovila Hermiona potichu svého ředitele.

 „Ano, slečno Grangerová?“ vyzval ji.

 „Byla jsem podívat na ošetřovně a Harry se probudil. Myslela jsem, že by jste to chtěl vědět,“ řekla a zahleděla se na Siriuse, který náhle přestal jíst a hleděl na Brumbála.

 „Dobrá. Děkuji, že jste mi to řekla, Hermiono.“

            Hermiona přikývla a vydala se zpět ke stolu.

 „Takže teď už ho můžu vyslechnout, Albusi,“ zeptal se Moddy, který stál u skrytých dveří.

 „Ještě ne, Alastore. Nezapomeň, co jsme slíbili našemu hostovi,“ řekl Brumbál a tím umlčel i Siriuse, který se už nadechoval k otázce.

 

           

 

29.01.2009 23:28:39
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one