Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Ano, je to tak, ona koncová kapitola k DChR je na světě, ne že by se mi líbila, spíš jsem dávala přednost konci, který byl, ale překecali jste mě. Užijte si to a šťastné a veselé...

Damien se spolu s Natali, Angelou a Jessem přemístil do údolí nedaleko Zmojozelova sídla. Při pohledu na něj se smutně pousmál a ztratil se ve vzpomínkách na dny, které tu prožil. Natali mu stiskla ruku, aby mu dodala podpory a pak se společně rozešli k onomu domu. Vše probíhalo bez problémů. Většina ochranných kouzel byla zrušena a těch pár, co tu zbyly snadno přemohl. Zaklepal na domovní dveře a čekal. Po chvíli je otevřel malý plešatý muž, který se na ně usmál dědečkovským úsměvem a zeptal se : „Mohu vám nějak pomoci?“

 „Jsou doma Elena a tom Raddleovi?“ zeptal se Damien a trochu nervózně úsměv oplatil.

 „Ano. Jsou na zahradě. Mám vás ohlásit?“ zeptal se muž a ustoupil ze dveří, aby mohli vejít.

 „Ne, čekají nás,“ odpověděl Damien a v duchu si přál, aby to byla pravda.

 „Tak pojďte, ukáži vám cestu,“ nabídnul se muž, ale Damien jen zakroutil hlavou a řekl, že trefí.

            Když se od nich muž vzdálil, pořádně se tu rozhlédnul. Vše se tu tolik změnilo. Na zdech viseli obrazy jeho sourozenců s jejich rodinami a Damiena bodlo u srdce, když viděl ty jejich šťastné úsměvy. Možná sem neměl chodit, možná ho nenávidí. Když však pocítil stisk Nataliiny ruky, zahnal tyhle myšlenky, zhluboka se nadechl a zamířil ke dveřím na zahradu.

            Uviděl je téměř okamžitě. Seděli pod malým altánkem a s úsměvem sledovali dva dovádějící psy. Mohl by mu jeho otec odpustit, to co mu provedl? A jeho matka, že ji bez jediného slova opustil? Snad ano. Pomalu se rozešel a viděl, jak úsměv na tváři jeho rodičů vystřídal údiv, když je spatřili.

 

***

            Damien seděl v pracovně naproti jeho otci, který ho zamyšleně pozoroval. Takhle tu seděli možná už čtvrt hodiny. Bez jediného slova. Nakonec se Damien odhodlal.

 „Tati já…“

            Chtěl se znovu omluvit nebo prostě něco říct, ale byl přerušen svým otcem, který zvednul ruku, ve znamení, aby mlčel. A Damien tak udělal.

 „Víš, ze začátku jsem měl chuť tě pomalu a hlavně bolestivě zabít nebo přinejmenším mučit, abys mi mou moc vrátil zpátky,“ promluvil konečně jeho otec.

            Damien ztěžka polknul, když si vybavil onen scénář, který mu tu jeho otec právě vyprávěl. Chtěl něco říct na svou obhajobu, ale když viděl, že se jeho otec opět nadechuje k tomu, aby něco řekl, zůstal mlčet.

 „Jenže pak jsem hlavně díky tvé matce pochopil proč jsi to udělal. A pak se ze mě stal dědeček a já zjistil, že nakonec není tak špatné být doma se svou rodinou a nezabývat se tím, co zrovna dělá Brumbál, Fénixův řád, ministerstvo nebo jak nejlépe ovládnou zemi. A navíc, tvoje matka dokáže být velice přesvědčivá, když chce něčeho dosáhnout.“

            Pak se opět odmlčel a podíval se na své ruce v klíně.

 „Ale jeden člen rodiny mně, nám chyběl a já litoval víc než kdy dřív svých skutků, které jsem kdy provedl. Najednou jsem si přál, abych o tobě něco věděl, abys byl tady, abych ti mohl říct, jak moc tě mám rád a jak moc se ti omlouvám.“

            Damien se po celou dobu tohoto monologu díval svému otci do očí a po celou dobu v nich neviděl nic jiného než štěstí a lásku, což bylo něco nevídaného u někoho, kdo byl pánem zla.

 „Taky tě mám rád, tati,“ řekl Damien a po chvilce váhání se zvednul a objal svého otce.

            Tom Raddle s úsměvem objetí opětoval a užíval si té chvíle, kdy drží svého syna v náručí – konečně.

 

***

 „Měl by ses stydět, Damiene Raddle. Nepozvat svou vlastní matku na svou svatbu,“ rozčilovala se Elena, když se její manžel a syn vrátili na zahradu, ale přesto jí na tváři hrál úsměv.

            Konečně byla její rodina kompletní.

24.12.2009 17:21:39
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one