Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)

Úplňkem jeden život končí a druhý začíná

Tuhle slohovku, jsem psala na tohle pololetí. Nechala jsem se inspirovat Nathali a její Nebezpečnou láskou. Ona už to dávno četla a nic nenamítala. Doufám, že se bude líbit.

 

 

            Sesedla z koně a na měsíčním světle se zaleskly její zlaté vlasy. V pomněnkových očích, které zvedla k nebi, se odrážel úplněk. Vítr se proháněl zříceninou starého zámku a listy jabloně jakoby šeptali. Vše vypadalo jako tenkrát. Pomalým krokem vešla do zámku. Chvíli se rozhlížela kolem a pak se posadila na jeden z mnoha kamenných schodů. Kus střechy chyběl a ona mohla vidět měsíc a hvězdy na nočním nebi. Jindy se snažila vzpomínky zapudit, ale dnes ne. Dnes se nechala vtáhnou vzpomínkami do minulosti. Do doby, kde se v jejím životě vše zvrtlo.   

            Byl to teprve zhruba týden od doby, kdy se přestěhovali. Nyní jejím novým domovem bylo maloměsto Vantena v jižní Anglii. Byla zde základní a střední škola, jízdárna, několik obchodů, park, hřiště, domy podobné si jako vejce vejci a nad tím vším  na nejvyšším místě Vanteny stála zřícenina zámku. Všude kolem byli lesy  a louky porostlé kvítím. Dnes měla jít poprvé do školy. Měla chodit do prvního ročníku střední školy a popravdě se tam těšila. Hřebenem si rozčesala kudrnaté blonďaté vlasy a modré oči  zvýraznila modrou tužkou na oči a světlými stíny.  Na sebe si vzala  bokovou sukni a modré tričko na ramínka. Přes rameno si přehodila tašku a seběhla dolů do kuchyně, kde voněla snídaně.  Ona však do jedné ruky vzala krásné červené jablko, v předsíni se na sebe zašklebila do zrcadla a za chvíli už přecházela po silnici směrem ke škole. Střední škola ve Vanteně byla stejná jako všechny ostatní střední školy. Venku postávaly skupinky lidí, kteří si povídali, nebo se něčemu smáli. Pouze jediná osoba seděla na lavičce pod stromem a pozorovala jí. Byl to přibližně stejně starý kluk jako ona. Krátké hnědě vlasy měl ostříhané na ježka a v jantarových očích se zračila zvědavost. Nejvíc jí však zarazila jeho pleť. Měl jí křídově bílou. Zavrtěla nad tím hlavou a vydala se k ředitelně. Ředitel byl velmi sympatický člověk. Dal jí plánek školy, rozvrh a klíče od skříňky. Po tom co opustila ředitelnu si odnesla věci do skříňky a vydala se na první hodinu, což byla matika. Slušně zaklepala, neboť hodina už dávno začala. Profesorka jí nejspíš očekávala, protože když vešla do třídy, řekla : „ Toto je Elyen  Jefersenová.  Doufám, že jí budete ve všem nápomocni. “ Pak Eleyn pokynula, aby si šla sednout. Ve třídě byli dvě volná místa. Jedno vedle toho kluka, co ji ráno pozoroval a druhé bylo vedle nějakého kluka se zrzavou kšticí a hnědýma očima. Rozhodla se. Bez zaváhání se vydala k úplně zadní lavici, kde seděl hnědovlasý kluk. „ Můžu si sednout?“ Přikývl a obdaroval jí úsměvem. Když se posadila, tak se představil. „ Jmenuji se James Hamilton. “ „ Eleyn Jefersenová, ale přátelé mi říkají El. “ Odpověděla a potřásla si sním rukou. „ Víš měla bys vědět, že tu nejsem moc oblíbený. “ Řekl zničehonic uprostřed hodiny. „ Ale proč? “ Zeptala se. Jen pokrčil rameny. Během dne zjistila, že opravdu není moc oblíbený a možná proto, že se sním začala bavit, se neoblíbenou stala i ona.

            A tak čas běžel dál. Už si zvykla, že se s ní nikdo nebaví. S Jamesem byli více než pouzí přátelé. Přesně měsíc od té doby co přišla poprvé do školy s ním začala chodit. Nevěděla proč, ale její instinkty jí říkali, že je na něm něco tajemného a nebezpečného. Nehodlala se však  šťourat v jeho soukromí. Každé ráno na ní čekal před jejich domem. On musel chodit dřív, protože bydlel za lesem ve velkém rodinném sídle. Byla se tam už párkrát podívat. Dům se jí velice líbil, ale nejvíc jí učarovaly stáje. Když tenkrát James viděl, jak koně pozoruje a jak se s nimi mazlí, smál se jí. Občas jezdili na projížďky a on jí přitom ukazoval místní krajinu. Také poznala Jamesovi rodiče a sourozence. Všichni měli sněhově bílou pleť, ale ji nikdy nenapadlo, aby rozluštila tajemství rodiny Hamiltonovi.  Dlouhé hodiny  strávili na jejich oblíbeném místě, což byla zřícenina zámku na kopci. Jen tak seděli pod stromem a povídali si. Nejčastěji tam chodili večer a pozorovali hvězdy. „ Vidíš támhle je Orion a támhle Velký vůz. “ Ukazoval jí jedné noci James souhvězdí. Ona ho se zájmem poslouchala a dívala se přesně tak, kam ukazoval prstem. Ze souhvězdí totiž dokázala najít jedině Orion a i to jí trvalo docela dlouho. James se na ní usmál a pohladil jí po vlasech. Ona mu úsměv opětovala.  „ El?“ „Hm.“ „ Znáš legendu o tomhle zámku?“ Zeptal se jí. Místo odpovědi jen zavrtěla hlavou. „ Říká se, že ho nechal postavit pán tohohle místa. Dřív  tady byla malá vesnice. Nechal ho postavit pro ženu svého srdce, ale ona ho zradila. On jí proklel. Nikdo neví přesně, jak ta kletba zněla, ale od té doby, co ji proklel, bylo vždy po úplňku nalezeno tělo mladé ženy bez kapky krve.“ Odmlčel se. „ Takže se z ní stal upír?“ Zeptala se El. „Jo, ale podle všeho jím byla pouze o úplňku. Někdo také říká, že měla potomky, kteří toto prokletí zdědili.“ Při tom se díval na dorůstající měsíc. Pak se podíval na hodinky a řekl : „ Je skoro půlnoc. Půjdeme domů? “ Kývla. Zvedli se a předtím, než se každý vydal svým směrem, se políbili.    

            Následující dny probíhaly podobně. Po škole si udělala úkoly a šla na smluvené místo, kde již většinou čekal James. Povídali si o všem možném. Dnešní den byl však něčím jiný. Přesně v půl páté vyrazila k zámku. Obloha byla zatažená a venku bylo neobyčejně dusno, takže když vyšlapala kopec, svalila se beze slova vedle Jamese, zavřela oči a hlavu si opřela o kmen jabloně. Slyšela tlukot vlastního srdce. Asi po pěti minutách oči otevřela a podívala se vedle sebe. James tam seděl a pozoroval ji. Usmála se na něj a pozdravila ho. On jí pozdrav opětoval. Po chvíli řekla : „ Bude pršet. “ Přikývl. Chvíli si jí prohlížel, ale pak se k ní naklonil a políbil jí. Neprotestovala spíše naopak. Na své tváři ucítila něco studeného. Odtrhla se od něj a podívala se na nebe, z kterého začali padat první kapky. „ Pojď, schováme se uvnitř.“ Řekl James a ukázal na zámek. Nemusel jí dlouho pobízet. Ze zdí vycházel chlad, který jí byl v téhle chvíli příjemný. Sedla si vedle Jamese a opřela si o něj hlavu. Víčka jí začala padat a ona za chvíli spala.   Zdál se jí divný sen. Žena s popelavou tváří kráčela po nádvoří.  Pak na ní dopadlo měsíční světlo. Měla černé vlasy spletené do copu a jantarové oči. Dívala se na měsíc a něco říkala, ale Eleyn jí nerozuměla. Sen se rozplynul, když se jí po těle rozlila zima. Unaveně otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Byla již dávno tma. V kaluži, která se utvořila pod místem, kde chyběla střecha, se odrážel měsíc v úplňku a hvězdy. Podle toho usoudila, že musela spát hodně dlouho. Zvedla hlavu a její oči se střetli s očima Jamese. „ Jak dlouho jsem spala? “ Zeptala se ho. Podíval se na hodinky a pak odpověděl : „ Sedm hodin. Je půl dvanáctý.“ Udiveně se na něj podívala. Nad jejím výrazem se rozesmál. Smál se docela dlouho, protože když si Eleyn uvědomila, že se směje jí, probodla ho vražedným pohledem. Pak však začala na kostelní věži odbíjet půlnoc. V tu chvíli se Jamesovi oči změnily. Zmizeli z nich veškeré city a vypadali jako skleněné. I jeho smích utichl. Sklonil se k jejímu krku. Nevěděla co se s ním děje, ale než se stačila zeptat, pocítila na krku bolest. Snažila se Jamese od sebe odtrhnout, ale měl velkou sílu. Uvědomila si, že z ní pomalu odchází život. V tu chvíli si nejspíše James uvědomil co dělá. Odtrhl se od ní a s bolestí očí se na Eleyn díval. „ Bože co jsem to provedl. Já nechtěl.“ Vzal její hlavu do náručí a pokračoval. „ Víš jak jsem ti vyprávěl tu legendu o té ženě, co byla prokleta svým mužem? Ta legenda je pravdivá. Ta žena je moje prababička. Je mi to tak líto El, ale jediná možnost, abys žila je, že se staneš jednou z nás. “ Stále s bolestí v očích se řízl kapesním nožem do zápěstí. Donutil ji otevřít ústa a ruku, z které tekla krev, na ně přitisknul. „ Pij. “ Udělala co jí poručil. Jakmile spolkla jeho krev, která jí vtékal do úst, začala se měnit. Opálená pleť začala blednout. Špičáky, které měla stejně velké jako ostatní zuby se začali prodlužovat a myslela si, že se jí hlava rozskočí bolestí. Pak upadla do mdlob.

            Když se druhý den probudila, ležela v posteli a vedle ní seděl James. Pověděl jí vše co se stalo. Po tvářích jí stékaly slzy. Po tom, co se dala do pořádku, se vydala domů. Tam řekla rodičům o tom, co se stalo. Myslela si, že jí podpoří, ale místo toho ji vyhodili z domu. Byla již plnoletá a tak mohli říct, že utekla. Nezbývalo jí nic jiného, něž se vrátit k Jamesovi. Ten ji utěšoval a vyprávěl jí historii svého rodu. Stalo se co nečekala. Rodina Hamiltonových ji přijala za svou a ona brzy poznal, že vše není tak hrozné jak se zdá. Teď byla vyděděnec stejně tak jako James a jeho rodina. Smířila se s tím čím je, ale až po jaké době. Stále se sama sebe ptala, jak je to možné. Nevinná schůzka jí obrátila život na ruby.

            Otevřela oči. Stále si na to pamatovala, jakoby se to stalo včera a přitom to bylo už pět let.Tušila, že se po ní ostatní shání. Byla tu už dvě hodiny. Zvedla se a vyšla ven. Hřebec, na kterém přijela, stál pod jabloní. Došla k němu a poplácala ho po šijí. Vyhoupla se do sedla a podívala se na měsíc. Neslyšně zašeptala jeho směrem : „ Sbohem minulosti a vítej věčnosti.“ Pak zmizela v lese jako nějaký přízrak. 

03.02.2008 20:15:48
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one